Duben 2017

Četníci z Luhačovic (fanfiction)

8. dubna 2017 v 18:39 | Claudia |  Povídky
Velmi jsem si oblíbila nový český dobový seriál Četníci z Luhačovic, který se odehrává v roce 1919, krátce po vzniku Československé republiky. Pobavilo mě, jak se kvůli jedné, a to ještě opravdu decentně pojaté, milostné scéně mezi dvěma muži, na diskuzích rozpoutal téměř Armagedon. Přitom tato linie je pro celý seriál a jeho postavy důležitá.

Rozhodla jsem se na toto téma napsat krátkou fanfikci. Navazuje na 10. díl (Bestie), kdy na stanici v Luhačovicích přichází nový četník, o jehož záměrech a povahových vlastnostech ještě nikdo nemá tušení.

Pokud někdo tento seriál znáte, podělte se o své názory.
A pokud se bude dílko líbit, budu ráda za komentáře. Děkuji.



Z deníku strážmistra Hynka Polívky


7. listopadu 1919

Napřed jsem ztratil řeč, což se u mě stává jen málokdy. Četnická stanice v Luhačovicích, kam jsem byl komandován rytmistrem Jirkou k zesílení stavu, mi spíše než důstojné sídlo četnictva, připomíná herberk nebo skladiště. Kasárna tristní, okna skoro slepá, v koutech pavučiny, na nábytku prach. Když jsem si po právu stěžoval hospodyni Hejkalové, dovolila si na mě ta ženština otevřít ústa. Na takové jednání nejsem zvyklý. Na mé domovské stanici v Ústí nad Orlicí jsou četníci nedotknutelní a veškeré jejich požadavky okamžitě plněny. Nu, nebudu se přece rozčilovat kvůli jedné nevychované ženské.

Velitel stanice Hans Gebrt, Rakušák, ale překvapivě i český vlastenec, sice není nadřízený, jakého bych očekával, ale k tomuto chaotickému, mírně šílenému místu se hodí. Přišil jsem mu na rukáv novou velitelskou frčku. Přitom jsem si vyslechl informace, které mi ten milý stařík mezi řečí nezávazně poskytl. Luhačovice jsou podle všeho poklidné lázeňské město, zločiny zde nebývají příliš složité a pachatelé se dají celkem snadno dopadnout. I když po válce lidé zvlčeli. Možná si tu časem i zvyknu.

Tyto úvahy vzaly za své v okamžiku, kdy na stanici dorazili dva tamní četníci na zkoušku, desátníci Zdeněk Cmíral a Martin Láska. Oběma je kolem dvaceti let a velitel Gebrt si je nemůže vynachválit. Jak jsem zjistil, během doby, po kterou jsem mu našíval frčku, má je rád jako vlastní syny. Což je pochopitelné, když sám děti nemá. A také stav jeho manželství není, jak jsem si během jeho řeči povšiml, právě ideální.

Ale ano, co se týkalo těch dvou mládenců, musel jsem dát veliteli Gebrtovi za pravdu. Míra informací, které desátníci shromáždili za dopoledne na pochůzce, překvapila i mě. Celkově jsou tito dva mládenci plní překvapení. Desátník Láska ani tak ne, ten vesnický chasník má ve tváři napsanou každou myšlenku. Ale ten druhý, Cmíral… to je něco jiného.
Poznám sodomitu, pokud ho vidím. A mám téměř jistotu, že se ani v tomto případě nemýlím. Zdeněk není žádný zjevný teplouš, naopak, působí důstojně jako pravý četník, ale jeho nyvý nevinný pohled dokáže leccos prozradit. Kdo se dívá opravdu pozorně, tak jako já, ten to pozná.

Desátníci sháněli informace o tom, kdo před místním šantánem vykastroval váženého městského notáře, a přišli s důležitou stopou. Podezřelý podle všeho utekl za hranice luhačovického rajonu. Velitel Gebrt tedy začal psát dopis pro svého kolegu v sousedním Slavičíně, kam mělo naše pátrání vést.
"Jestli dovolíte, pane veliteli, ujmu se toho. Desátník Cmíral mě může doprovodit."
Řekl jsem to obdivuhodně nenuceně. Láska se překvapeně zašklebil, Zdeněk zmateně zamrkal. A velitel Gebrt samozřejmě souhlasil.

Cesta do Slavičína ubíhala mlčky. Zdeněk nebyl právě mluvka, to se mi na něm zamlouvalo. Sám jsem také mlčel. Přemýšlel jsem a co chvíli ho kradmo pozoroval. Jediný syn zemského soudce, kultivovaný a vzdělaný. Tak mi ho popsal velitel Gebrt ještě předtím, než jsem se s ním setkal. Teď už mi bylo jasné, co tady ten mládenec dělá. Ze stejného důvodu jsem se kdysi ocitl u četnictva já sám. Aby za mě přestala rozhodovat rodina.

Velitel Kudyn ve Slavičíně je hrubec a buran. Už mezi dveřmi sjel Zdeňka opovržlivým pohledem a zavrčel cosi přezíravého o neschopných probácích. Zdeněk zatnul zuby a pěsti. Povzbudivě jsem se na něj usmál. Kudyn nám sdělil, že onoho miškáře najdeme pravděpodobně ve skalách, kde se vyspává z opice. Pak beze slova sedl na bicykl a vyjel ze vrat stanice. Nás dva nechal běžet za sebou. Cestou polem už Zdeněk sotva popadal dech, lámal se v pase a sípal. Kudyn nám mizel v dáli.
Zůstal jsem stát a počkal, až se Zdeněk vydýchá. Už jsem mu chtěl říct, že Kudyna dojdeme pěšky, že se nic nestane, pokud bude muset chvíli čekat. Ale Zdeněk se po mě ani neohlédl, a se vzpurným výrazem opět vyběhl. Musím uznat, že na mě udělal dojem.

Když jsme se pak škrábali na skály, už i já sám jsem byl u konce s dechem. Mokrý kámen nám klouzal pod botami. Jen ztěžka jsem se vyhrabal nahoru. Zdeněk stále zůstával dole, rudý námahou a neustále se snažící zdolat tu sisyfovskou práci. Sejmul jsem si pušku z ramene a natáhl k němu pažbu. Za ni jsem ho vytáhl.
"Díky," řekl udýchaně a náznakem se usmál.
"Není zač," řekl jsem a vykročili jsme. Miškáře jsme našli spícího u vyhaslého ohniště. Poté, co jsme ho naháněli půl hodiny po lese, ho chytil Kudyn u hlavní cesty do skal.

Večer jsem zašel za velitelem Gebrtem na kus řeči a nenápadně přitom stáčel hovor na mladé desátníky. Zajímaly mě především drby o Zdeňkovi. V duchu se musím sám sobě smát, že nazývám Zdeňka jménem, zatímco Lásku i pana velitele příjmením.
Dozvěděl jsem se toho o něm požehnaně. Velitel Gebrt, jak už jsem zmínil, je velice sdílný. Vyprávěl mi o Zdeňkově klidné povaze a skvělých nápadech. O tom, jak za ním přijela jeho agilní matka a navzdory protestům se podílela na vyšetřování vraždy místního barona a sňatkového podvodníka.
Jak se Zdeněk převlékl do ženských šatů, aby dopadl bandity, kteří přepadávali vlaky (zde jsem poněkud litoval, že je nenapadlo pořídit fotografii).
Vylíčil mi i tu neblahou záležitost s dcerou naší hospodyně Hejkalové. Podle všeho se jí Zdeněk líbil, ale dítě, kvůli kterému musela ta nešťastná holka odjet na Slovensko, jí nepochybně udělal Láska. Vskutku, nomen omen.


8. listopadu 1919

Velitel Gebrt nás nasadil na další případ. Zmizelá Židovka ze Slavičína. Měli jsme znovu projít naši trasu a optat se ve vsi, kdo ji viděl. Ráno jsme se se Zdeňkem nepohodli, nesouhlasil s mým názorem na důvod jejího zmizení. Abych mezi námi nastolil mír, souhlasil jsem s jeho vtipnou poznámkou o Kudynovi, za kterou ho velitel Gebrt okřikl. Z jeho výrazu jsem ovšem nepoznal, jestli je potěšen, nebo jen překvapen.
Zvedl jsem se od stolu, zapínal si límec na uniformě a čekal, až se zvedne i Zdeněk, abychom mohli vyrazit. Vrhl na mě krátký pohled, pak na velitele, a nakonec se rychle vymluvil, že do Slavičína jít nemůže, protože mu praskly puchýře na noze. Kristepane, taková průhledná lež! Žádné puchýře neměl, toho bych si přece musel všimnout. Na zpáteční cestě šel normálně, nekulhal. To až nyní se vybelhal z kanceláře jako špatný herec hrající válečného invalidu.
Nechtěl se mnou jít. Ale proč?

Do Slavičína se mnou šel Láska. Ptali jsme se řady lidí, jestli neviděli utíkat mladou Židovku v cikánském šátku. Nikdo ji neviděl. Teprve starý ovčák nám řekl, že ji viděl běžet k mlýnu. Ihned jsem vyrazil na cestu, zatímco Láska za mnou dokola opakoval, že to napřed musíme nahlásit, protože mlýn přece nespadá pod Luhačovice.
"No tak, ať je po vašem, Láska," podvolil jsem se nakonec, "když mi odpovíte na jednu otázku. Ta holka od Hejkalů, co musela odejít. To bylo vaše dítě?"
Zatvářil se překvapeně. "Ne, nebylo. Jak vás to napadlo?"
"Prostá dedukce. Mladá holka a dva mladí četníci. Holka musí s ostudou odejít, aby nebylo vidět břicho. A Zdeňka to dítě určitě nebylo."
Byla to zkouška. Potřeboval jsem zjistit, jestli Láska něco tuší. Netušil nic. Nechápavě se zeptal: "Proč by to dítě nemohlo být jeho?"
Je to chytrý mládenec ten Láska, ale některé věci prohlédnout nedokáže.

Když jsme pak šli do mlýna jako četa, Zdeněk měl opět pevný vojácký krok. Došel jsem ho a polohlasem se zeptal, jestli se puchýře zahojily. Nečekal jsem na odpověď a také jsem ji nedostal. Musel v tom slyšet mou jasně vysvítající otázku Proč jsi se mnou nechtěl jít? Začínám do něj vidět. Je zmatený, a neví, co si o mě myslet. Možná má trochu strach, protože ví, že jsem katolík a už několikrát mě slyšel, jak se nevybíravě vyjadřuji o sodomitech.

Abych byl upřímný, a to jsem k sobě chtěl být vždycky, já se sám v sobě už také nevyznám. Je mi vlastně poněkud nepříjemné, že se moje myšlenky tak samovolně zabývají Zdeňkem. Jsem strážmistr se sedmiletou službou, a za tu dobu mě nikdy nezajímal osobní život žádného kolegy. Ale od příjezdu sem se náhle všechno změnilo. Přestal jsem se před spaním modlit. Místo toho myslím na Zdeňka.
Je pravda, že jsem nikdy nezahořel vášní k nějaké ženě, ale vysvětloval jsem si to tím, že jsem dosud nepotkal tu pravou. Muže jsem zálibně pozoroval, pokud byli hezcí a elegantní, ovšem nenapadaly mě při tom takové myšlenky, jaké mě napadají teď.


12. listopadu 1919

Před několika dny se Hejkalovi rozhodli odjet za dcerou na Slovensko. Prarodiče jsou už moc staří a Hejkalová ji tam nechce nechávat s nimi samotnou.
Velitel Gebrt, Láska a Zdeněk stáli odpoledne na dvoře a sledovali jejich odjezd. Vyšel jsem na zápraží, abych se také rozloučil, alespoň pohledem. Nešel jsem blíž, věděl jsem, že o mě nikdo nestojí. Hejkalová mi neodpustila, že jsem po ní požadoval lepší služby a Hejkal snad už zapomněl, že tu vůbec jsem. Nikdo mě nesháněl. Naložený povoz právě odjížděl a téměř se otíral o chatrnou zídku stanice. Zdeněk se kradmo rozhlédl kolem sebe. Pak se obrátil, jeho pohled proťal vzduch jako výstřel a zasáhl mě do očí.
Navzdory všemu sebeovládání se mi výrazně zrychlil tep. Ale zachovával jsem neutrální výraz, lety praxe dovedený k dokonalosti. Zdeněk se neusmíval, ale přesto tím upřeným polozaujatým pohledem říkal všechno. Vím, že víš.
A vyčetl jsem z něj ještě něco. On se ode mě učí! Všiml jsem si toho už dříve, ale nyní jsem to konečně vzal plně na vědomí. Zásadně umenšil svoji výrazovou škálu. Nevědomky tak převzal moji taktiku. Ale pouze pokud se jednalo o mě. Pokud byl nablízku Láska, tak se jako obvykle usmíval a vtipkoval.
Tedy, jestliže si dává takovou práci, aby přede mnou skryl své pocity...

Je asi jedenáct večer, všude je tma, klid a ticho. Četnická stanice spí. Láska se Zdeňkem spí také, na druhém konci naší společné ubikace. Před mým příjezdem prý spolu často večer hrávali šachy. Teď už to nedělají, možná proto, že nechtějí, abych je přitom pozoroval a poslouchal. Nemusí mít obavy, ležím pokaždé zády k nim.
Chci se Zdeňkem mluvit. Chci to tak moc, že mě to skoro pálí v hrdle. Ale bylo by podezřelé, kdybych teď vstal a probudil ho. S ním by se pravděpodobně vzbudil i Láska. A kromě toho nevím, co bych mu řekl, takto šeptem a potmě. Možná: Já vím, jak to s vámi je. Ano, jsem sice katolík a mám na to svůj názor, ovšem vy
A zde končí má výmluvnost. Nemám tušení, jak větu zakončit. To se u mě stává jen málokdy.