Zápisky z Ruska (červen 2012)

15. února 2017 v 23:01 | Claudia |  Zápisník
Všimla jsem si, že většina z vás, kteří mě tady navštěvujete, obdivuje ruskou kulturu, tedy jsem se rozhodla také přidat svou trošku do mlýna. I když je ta troška stará už 5 let. Nikdy jsem si nepsala cestovní deníček, ale u příležitosti tehdejšího výletu do Moskvy a Petrohradu jsem udělala výjimku. Původně jsem své zápisky chtěla nějak více zkulturnit, ale nakonec jsem to nechala v původní podobě. Snad to nebude vyznívat příliš pubertálně :)

Moskva

Den 1, Ne

Přistály jsme na letišti Šeremetěvo. Rusko nás přivítalo nádherným počasím, bylo zataženo, chtělo mrholit a zima byla jak na Sibiři. Koneckonců, nejsme od ní tak daleko.
A jsme v Moskvě. V centru to je docela pěkné město, sem tam nějaký palác. Opačně je tomu při vjezdu do města. Měla jsem pocit, že jsme se vrátily do 80. let. Samé šedivé bloky paneláků a staveniště. Až mě zamrazilo.

Prošly jsme se po Rudém náměstí, což je velká betonová plocha, na které není nic, jen vepředu chrám Vasila Blaženého, nalevo Kreml a napravo luxusní obchoďák. Začalo poprchávat a foukal studený vítr, tak jsme zapadly do toho obchoďáku. Měl prosklené střechy, vodotrysky, balkonky, lustry, kvetoucí třešně, samý mramor a světlo. Při tom hnusném počasí venku mi to tam připadalo jako ráj na zemi. Venku se ochomýtali kapsáři a prodavači matrjošek.

Večer jsme šly do sámošky pro něco k jídlu. Na ledu se tam zvolna rozmrazoval mečoun a smrděl na celý obchod. Koupila jsem si chipsy s příchutí kraba, chutnaly dost hnusně. V obchodě s ovocem a zeleninou se prodavačky dívaly na televizi, kde běželo Velkolepé století. Rusky, pochopitelně.
Jsme v hotelu Kosmos - přestěhovali nás na vedlejší pokoj, jelikož nějaký chytrák odemkl dveře tak, že nešly zamknout. Z okna vidím slavný kolos Dělník a kolchoznice.






Den 2, Po

Počasí se po včerejšku uklidnilo, teď svítí slunce a je i docela teplo. Krásný den.
Začaly jsme Novoděvičím klášterem. Založil ho v roce 1524 moskevský velkokníže Vasilij III. Klášter postupně zbohatl a jeho zlaté a stříbrné věže zářily do daleka a široka. V roce 1689 tam Petr Veliký zavřel svou nevlastní sestru, protože chtěla vládnout místo něj. Před branou do kláštera teče široká řeka, po které vesele pluly kachny. Klášter je prostorný, je v něm hodně kostelů, hrobů a rodinných hrobek. Všechno hezky upravené.

K Novoděvičímu klášteru náleží Novoděvičí hřbitov. Tam jsme se vypravily potom. Je to něco jako náš Slavín. Leží tam hodně slavných osobností, Gogol, Meresjev, Gorbačovova manželka, Stalinova manželka, baletní a filmové hvězdy. Ty se většinou poznají podle obřího náhrobku. Jeden slavný velitel tankista má na hrobě tančík. Narazily jsme i na hrob zpěvačky Ludmily Zykiny, což byla údajně milenka Brežněva. Ještě před odjezdem jsem shlédla videa z pompézní oslavy jejích 80. narozenin. To bylo v roce 2009, a ona prý ten rok i zemřela. Ale hrob vypadal čerstvě. Když jsme odcházely, stál u něj nějaký chlap s rádiem a hrál jí jednu z jejích písniček. Byla zjevně oblíbená. Značně futuristickou hrobku má Boris Jelcin. Zatímco ostatní jsou v žulový krychli, on má ruskou trikolóru.

Odpoledne byl na pořadu dne ještě Kreml, sídlo ruských carů a dnešního Putina. Překvapilo mě, kolik je uvnitř prostoru. Cestou jsme míjely několik krásných bílých kostelů se zlatými a stříbrnými věžemi. Odráželo se v nich slunce. Největší tlačenice byla u dvou nefunkčních ruských divů.
Car puška - dělo, které nikdy nestřílelo a car kolokol - zvon, který nikdy nezvonil.
Zdá se mi, že Rusové, aby se předvedli, dělají tak obrovské věci, že jim jsou nakonec k ničemu. Car kolokol je odštípnutý a ten kus má ohlazenou hranu, jako andělíček na sv. Bartoloměji. Prošly jsme zahradou s rozkvetlými růžemi a fontánkou s mosazným pávem. Došly jsme na katedrální náměstí, obestavěné nejméně pěti nádhernými kostely. Jeden z nich, ten s Bohorodicí nad vchodem, měl v oblibě car Ivan Hrozný.

Večer jsme prošly Moskvou kolem dumy a pomníku maršála Žukova. V centru, na zdobené promenádě, bylo skvělé vodní dílo. Pod vysutými balkony tekly proudy vody a v nich se cachtaly postavy z ruských pohádek - liška a čáp, carevna Vasilisa a zakletý labuťák, Mášenka a medvěd. Chyběl jenom přihlouplý drak Změj Gorynyč.







Den 3, Út

Hned zrána jsme si vyšly k obřímu bílo-zlatému chrámu Krista Spasitele. Blízko něj stojí pomník Kryštofa Kolumba. Původně ho udělali jako sochu Petra Velikého, ale protože ho pak nemohli udat, předělali ho na Kryštofa.

V době našeho pobytu v Moskvě se slaví svátek Svaté trojice. Kostely mají u vchodu 2 břízy jako symbol. Církevní svátky tu mají pořád oblibu. V jednom z těch velkých zdobených kostelů bylo hodně lidí, i mladých, se šátky na hlavách. Kolem procházely ženy, které tam zametaly opadané březové lístky, celkově tam bylo neskutečně živo. Neskutečně hlavně pro nás Čechy. Několik lidí tam zpívalo žalmy z modlitebních knížek. Nerozuměla jsem jim, ale občas jsem zaslechla Konstantin. Lidé tu jsou hodně pobožní. Musí věřit, že je někdo ochrání, když to vláda neudělá.

Využily jsme posledního dne v Moskvě a naštívily jsme Treťjakovskou galerii. Líbilo se mi tam. Bylo to komorní, bílé stěny a dřevěná podlaha. Příjemná změna po těch přeplácaných kostelech. Mohla jsem se lépe soustředit na obrazy. Do 17. století se v Rusku malovaly pouze sakrální obrazy.

Odpoledne před cestou na nádraží jsme šly na procházku do Starého Arbatu. Na jednom mostě stojí několik kovových stromků ověšených zámky. Když zamilovaný pár zacvakne na stromek zámek a klíč schová, budou spolu navěky šťastni. V Arbatu ke mně znenadání přiskočil pouliční umělec s papírem a uhlem a začal mě malovat. Během toho mě zahrnoval lichotkami v lámavé angličtině, že jsem beautiful czech princess, a že mám clever eyes. Za portrét chtěl 3 000 rublů, dostal 400 a mohl být rád. Portrét je zatím srolovaný v novinách, půjde k rámaři hned, jak se vrátím domů. Podle toho, co jsem stačila zahlédnout, tam vypadám krásně. Památka pro potomky, jak vypadala praprababička, když jí bylo 20.

Moskevské metro připomínalo podzemní palác. Našly jsme hezkou sochu "majora Zemana" a vlčáka. Měl pěkně ohlazený čumák (ten vlčák). Připomněl mi našeho psa.







Petrohrad


Den 4, St

Do Petrohradu jsme jely nočním lůžkovým vlakem. Spala jsem nahoře. Napřed jsem nevěděla, jak tam vylézt a ráno zase jak slézt dolů. To bude chtít pro příště trochu vymakat.
V Petrohradě jsme první den. Moskva byla ucházející, ale působila poněkud depresivně. Na každém rohu pomník nějakého papaláše nebo spisovatele. Tady je pomníků taky dost, ale s tím rozdílem, že všechny patří Petrovi Velikému. Bez něj by tu byl akorát močál a komáři. Zatím jsme viděly onen pověstný křižník Auroru. Zítra jdeme do Ermitáže a do divadla.

Za dnešek jsme si stihly prohlédnout Zaječí ostrov a Petropavlovskou pevnost na něm. V katedrále sv. Petra a Pavla se zeleným stropem a korálovými sloupy leží ostatky carů, včetně poslední carské rodiny.
Jako v každém pravoslavném kostele, i tady byly kytky v květináčích a okolo nich se proplétala kočka. Taková hezká tříbarevná, skočila na jednu carskou hrobku, pomalu seskočila a zase vyskočila na židli, která byla určena speciálně pro ni, protože na ní byl nápis Služební místo.

Po několika dnech v ruském světě začínám rozumět azbuce. Už přečtu názvy obchodů a sem tam i něco víc. Rusové nejsou moc hezcí, všichni vypadají nějak naštvaně. Nedivím se jim. Docenila jsem svou rodnou zemi. Ale Petrohrad snad bude lepší a hezčí, nežli zašlá Moskva. Hlavně prostor před Zimním palácem je úžasný. Jak to asi vypadalo za Puškina?







Den 5, Čt

Jsme v petrohradské Ermitáži. Na relativně malém prostoru je tu natěsnáno množství uměleckých skvostů. Obrovské obrazy zakrývají skoro celou stěnu, a znázorňují etapy z ruských dějin.
- Ivan Hrozný zabil svého syna Ivana.
- Petr Veliký vyslýchá svého syna Alexeje.
- A dává popravit vzbouřence před hradbami Kremlu (tehdy byly bílé, ne červené).
- Kristus sám 40 dní na poušti (chudák, musí koukat na návštěvníky).
- Portréty slavných Rusů (hmm Puškin).
Krásné, podnětné, ale zdlouhavé a trochu únavné. Je tu strašně moc lidí, skoro hlava na hlavě. Věčný problém výstav, když si chcete prohlédnout něco, co vás zaujalo a někdo se nacpe rovnou před vás. Občas bych vraždila. Prohlížela jsem si ostatní. Rusky nejsou tak hezké jako Češky, ale snaží se vypadat k světu. Většinou mají nádherné dlouhé vlasy, které nosí upravené v různých copech. Svým vlasům věnují mimořádnou péči.
Cestou do hotelu jsme se bavily o Ivanu Hrozném. Lýdie říkala, že hrozný (groznyj) znamená v ruštině skvělý. Takže Ivánek byl nakonec Skvělý.

Fascinuje mě zdejší náboženství. Čechy jsou převážně ateistické, ale tady se stále dodržují náboženské zvyklosti, včetně každodenní návštěvy kostela. Když jsme odpoledne byly v Kazaňském chrámu, byli tam lidé v rozmezí 15-70 let. A to se tam nic neslavilo, prostě obyčejný den. Ženy měly tašky s nákupem, šly kolem kostela a tak nějak automaticky si natáhly na hlavu šátek a šly dovnitř. Chvíli tam byly, pomodlily se před ikonou, políbily ji, zapálily svíčku za své mrtvé, a zase pokračovaly v cestě. Schválně, kolik Čechů si pamatuje, kdy byli naposledy v kostele?

Večer jsme byly v Mariinském divadle na baletu Sen noci svatojánské. Klubko s oslí hlavou byl kouzelnej. Titánie se mu složila do náruče a on se podíval do hlediště tím pohledem, jakým se na nás dívá náš pes. Jako by chtěl říct, "Ehh… co se to stalo??"







Den 6, Pá

Den jsme strávily v Carském selu. To byla paráda! Z Petrohradu jsme jely různými městečky, a cestou postupně ubývalo satelitů na střechách, bytovek a moderních baráků. Jako bychom se postupně vracely do prvních let 19. století.
Je to poměrně velké město, skoro nezměněné. Vypadá jako za dob Puškinových studií. A ta atmosféra - skoro jsem měla pocit, že každou chvíli vyjde Puškin zpoza rohu. Prohlédly jsme si Kateřinský palác a Jantarovou komnatu. Palác na mě udělal obrovský dojem, je to jeden z nejkrásnějších, které jsem doteď viděla.

Za palácem se otevírala zahrada a právě kvetly šeříky. Prošly jsme krásnou zelenou alejí k altánu na břehu jezera a tam nám zazpívali ruští folkaři. Altán se otřásal v základech.
Koupila jsem si stříbrný náramek. Prý funguje stejně jako ikona, chrání před nečistými úmysly zlých lidí. Tak mi to řekla prodavačka.
Dneska vůbec nemůžu usnout. Jsou tu zrovna bílé noci a moc světla.








Den 7, So
Čeká nás Petrodvorec a v noci zvedání mostů na Něvě pro proplutí velkých lodí. Jsem většinou unavená, ale těším se. Škoda, že zítra jedeme domů - líbí se mi tu. Petrohrad, ne Rusko celkově. Situace je tu dost hrozná. Nechtěla bych tu žít pořád, ale nějaký delší čas by nevadil. Takový měsíc, pro důkladné poznání města.

Nechápu, co vedlo Petra I. postavit si daču zrovna tam, kde je nejvíc komárů. A ještě jim pomáhat těma fontánama a vodotryskama. Ne, že by se mi tam nelíbilo, ale s komáry mám vždycky problém. Strašně mě poštípali, každý byl velký jako solidní pavouk sekáč. S jistou nostalgií jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá řvala, že mě štípnul malý český komár a táta s hraným zděšením řekl, že mi ta bestie vykousla kus masa. Teď to tak vypadá.

O půlnoci jsme jely na to slavné zvedání mostů. Cestou jsme si daly zastávku v ruském Mekáči. Prodavač se na mě usmíval. Všichni Rusové nejsou tolik oškliví, někteří jsou dokonce srovnatelní s Čechy.







Den 8, Ne

Odjíždíme. Trochu smutné, ale přesto už se těším domů. Moskva mě až tak neuchvátila, ale Petrohrad to vynahradil. Možná se sem ještě někdy podívám a prohlédnu si Jusupovský palác, kde byl zavražděn Rasputin. Teď to už nestihnu. Bylo to hezké, máme nějaké suvenýry a vzpomínky nám nikdo nevezme. Leda Alzheimer, ale ten je daleko. Pochytila jsem některé ruské způsoby, v kostelech jsem si dávala šátek na hlavu, a jednou jsem se porusku i venku obrátila čelem ke vchodu, třikrát jsem se uklonila a třikrát pokřižovala. Udělat tohle doma, mají mě lidi za magora. Ale tady je to normální.
Za čtvrt hodiny si naposledy vyjedeme do města a podíváme se ještě na legendární ledoborec Krasin a ještě na jeden kostel.
Naše průvodkyně Lýdie byla skvělá. Věděla toho dost a myslím, že řekla vše, co měla říct. Myslím na to, co mě čeká doma, až se vrátím. Jestlipak už je můj pokoj vymalován? A pes, jak je velkej, obluda jedna. Brzy to zjistím.

Nakonec jsme stihly dva kostely. Jeden, barokní v bílé a modré barvě, vypadal skoro jako evropský katolický. Uvnitř bylo ovšem všechno jako obvykle, ikonostas oddělující prostor, ikony za sklem, a vedle nich na zábradlí visel ručník, aby lidé mohli sklo otřít, než ho budou pusinkovat. Pozorovala jsem vysokého kostnatého popa v černé sutaně a křížem na řetízku. Nakláněl se k ikoně a velmi soustředěně se polohlasem modlil k panně Marii. Během toho se asi padesátkrát pokřižoval.
Druhý kostel vypadal jako růžový marcipánový dortík. Zrovna tam probíhal křest, tedy jsme se tam nezdržely dlouho.
Čechy nás přivítaly jako vždy nádherným počasím. Lilo jako z konve. To se mi líbí.





A na závěr Setkání s Puškinem od Jarka Nohavici, které mě po této ruské anabázi neskutečně dojalo.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 16. února 2017 v 19:10 | Reagovat

Krásné fotky, zajímavé postřehy ;)

2 Claudia Claudia | Web | 17. února 2017 v 11:33 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)

3 Karel Karel | Web | 18. května 2018 v 13:18 | Reagovat

Krásné to město :) Snad se mi tam někdy podaří zajet, jen mě štve ta vízová povinnost... http://vhs-czech.com/page/217?domain=14&language=18

4 Claudia Claudia | Web | 21. května 2018 v 12:31 | Reagovat

[3]: Děkuji za komentář. Nepochybuji o tom, že tam někdy podíváte :-). Vízová povinnost je k vzteku, ale dá se to přežít, a ta cesta za to stojí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama