Červen 2016

Der Kreis (2014)

21. června 2016 v 19:12 | Claudia |  Filmy
Der Kreis (Kruh)
Švýcarsko, 2014
Dokumentární/Drama/Historický/Romantický
Režie: Stefan Haupt
Hrají: Ernst Ostertag, Röbi Rapp, Matthias Hungerbühler, Sven Schelker, Anatole Taubman, ….


Jak vypadal boj za práva homosexuálů ve svých počátcích? V době, kdy sotva před 10 lety skončila 2. světová válka, a otázku registrovaného partnerství by každý pokládal za špatný vtip? To vám přiblíží švýcarské dokudrama Kruh (Der Kreis) režiséra Stefana Haupta z roku 2014.


Ve švýcarském Curychu spolu žijí dva staří pánové. Jmenují se Ernst Ostertag a Röbi Rapp. Oba se narodili v roce 1930 a oběma je tedy dnes už hodně přes 80 let. A právě oni dva jsou hlavními postavami dokumentárního dramatu Kruh, protože se stali zakladateli moderního hnutí za práva homosexuálů a také prvním párem, který ve Švýcarsku uzavřel registrované partnerství.


Láska není zločin zdroj


Ocitáme se v Curychu v 50. letech minulého století. Zapomeňte ovšem na hrůzná 50. léta, jaká se tou dobu odehrávají v Československu, Maďarsku a celém východním bloku. Neutrální Švýcarsko je liberální, kosmopolitní stát, volný ve svých mravech a zákonech. Proto je také rájem pro jinde potírané homosexuály, kteří se sem sjíždějí z celého světa, včetně sousedního Německa ("Buzhansa express"), Francie a USA. V této době také na švýcarské homosexuální scéně kraluje spolek Kruh, který vydává stejnojmenný tříjazyčný časopis a pořádá tématické plesy pro své členy.


Na jeden takový ples přijde čerstvý člen spolku, mladý učitel Ernst Ostertag (ztvárněný švýcarským hercem Matthiasem Hungerbühlerem). Je vcelku nesmělý, ale když v průběhu večera uvidí na jevišti zpívat tajemnou krásku připomínající svými vlasy a šaty Marlene Dietrich, je okouzlen. Zeptá se svého spolusedícího, co je to za ženu a dostane odpověď, že to není žena. Tímto způsobem se Ernst setkává s Röbim Rappem, travestizpěvákem a hvězdou celého Kruhu. Do nápadně hezkého mladíka se zamiluje na první pohled. Ani Röbi (kterého hraje Sven Schelker) není vůči němu chladný, a brzy oba tvoří nerozlučnou dvojici.


- Ich weiß nicht zu wem ich gehöre,
Ich bin doch zu schade für einen allein... zdroj


Ale události v Curychu se rychle zhoršují a brzy se objeví překážka, která jim, i celému spolku, důkladně podkopne nohy. Nezávisle na sobě je zavražděno několik homosexuálů a policie proto začíná veškeré homosexuály, pod záminkou ochrany, přísně evidovat. Spolek Kruh je zakázán, vydávání časopisu Kruh je zakázáno, homosexuálové jsou záměrně obviňováni, napadáni a perzekuováni. Namátkové kontroly podezřelých klubů, štvavá novinářská kampaň, zatýkání a výslechy neberou konce.


Tíživá atmosféra se více dotýká Ernsta, nežli lehkomyslného Röbiho. Má obavy, že kvůli své spojitosti se zakázaným homosexuálním klubem nebude smět vykonávat své povolání učitele. Röbi si na něm navíc, i přes Ernstovy protesty, vymůže setkání s jeho konzervativními rodiči, které je natolik chladné, že z něj běhá mráz po zádech.


Také na ně dopadne tvrdá pěst zákona. Na jedné zakázané akci jsou Ernst i Röbi zatčeni, drženi ve vazbě na policejní stanici a nepříjemně vyslýcháni. A mimoto jim jsou také násilně odejmuty otisky prstů. Což je jedním z chytrých policejních opatření. Nejenže tak mají otisky všech podezřelých, ale barva pak nejde smýt, takže se černé konečky prstů stávají jakýmsi cejchem, viditelným označením usvědčeného homosexuála.


- My nejsme zločinci. A víš co? Zůstaneme spolu napořád. PrintScreen


Neustálá perzekuce a zároveň i příliv nových homosexuálních časopisů Kruh ještě víc oslabuje. Situace je dlouhodobě neudržitelná a celý Kruh, spolek i časopis, se v roce 1967 rozpadá. Jeho zakladatel se psychicky hroutí a ostatní členové spěšně odcházejí.


Ale co položilo starého muže, to nepoloží Ernsta a Röbiho. Ještě v roce 1967 začínají vydávat zbrusu nový časopis Club 68, který se stává nástupcem časopisu Kruh. V nastalém nepokojném roce 1968 musí policie řešit jiné věci, než jakousi homosexuální organizaci, a vliv časopisu Club 68 tudíž roste. Doba se přehoupne do uvolněných 70. let a Röbi a Ernst jsou, jak se zdá, z nejhoršího venku.


Ernst Ostertag a Röbi Rapp nyní a tehdy zdroj


Film je označen jako dokudrama, protože se tam prolínají hrané pasáže se vstupy skutečného Ernsta Ostertaga a Röbiho Rappa. Divák tak dostává možnost slyšet přímo z první ruky, co a jak se tehdy událo. Je sympatické, že se staří pánové nesnaží hrát na city, ale mluví objektivně a otevřeně. Příběh není přehnaný ani melodramaticky přeslazený. Je ztvárněný tak, jak se s největší pravděpodobností odehrál, a právě proto je tak silný a uvěřitelný.


Kruh sklidil úspěch jak u diváků, tak u odborné poroty. Herci i pamětníci si vedli sympaticky a přirozeně. Představitel Röbiho Rappa, švýcarský herec Sven Schelker, pro kterého byl Kruh jeho první filmovou rolí, za svůj výkon dokonce získal Cenu švýcarského filmu pro nejlepšího herce v hlavní roli, i Cenu za objev roku na MFF Berlinale.


Matthias Hungerbühler, Ernst Ostertag, Röbi Rapp a Sven Schelker zdroj


Film vřele doporučuji ke shlédnutí všem, kteří se zajímají o tuto tématiku, nebo mají rádi silné skutečné příběhy. Protože tohle je silný skutečný příběh a dva hlavní aktéři, kteří se poprvé setkali v roce 1957, jsou stále spolu. V roce 2000, ve svých 70 letech, navíc uzavřeli, jako první pár ve Švýcarsku, registrované partnerství. Podle jejich slov je pospolu držela právě těžká doba a jejich společné úsilí. Chtě nechtě tak film evokuje pohádkový závěr, že si princ přese všechny strasti vybojoval svou princeznu a žili šťastně a spokojeně až navěky.
Takových pohádek může být víc.


Technická připomínka na závěr:
Film je v Čechách volně dostupný, ale pouze v původním znění. Nemáte-li kapacitu a trpělivost překládat švýcarskou němčinu, a občas i pár slov ve francouzštině a italštině, zde si můžete stáhnout mé české titulky.

Zároveň si také nezapomeňte přečíst recenzi na tento film od kamarádky Eleanor z House of Golden Flower, která mi byla při výrobě titulků nápomocná.

Příjemný umělecký zážitek ....



Paullina Simons: Měděný jezdec

12. června 2016 v 13:27 | Claudia |  Knihy
Máme tu pokus o novodobou Vojnu a mír. Jen si místo Napoleona dosaďme Hitlera a místo knížete Bolkonského důstojníka Bělova, který se ve skutečnosti jmenuje Barrington. No co, pouze Rusové už dnes nikoho neohromí.



Kniha Měděný jezdec od spisovatelky Paulliny Simons je prvním dílem trilogie o osudovém vztahu mladé Rusky Taťány a důstojníka Rudé armády Alexandra. Kulisy příběhu leží v krásném Pet… ehmm… Leningradě v roce 1941, na samém začátku války s Německem. Tam žije hlavní hrdinka této trilogie, 16tiletá Taťána Metanovová. Ta se v první den vyhlášení války setká s dobrodružným hezounem Alexandrem Bělovem-Barringtonem, a naše lovestory může začít.


Za vlast, za Stalina! zdroj


Bohužel, kniha mě ani přes své vysoké hodnocení neuchvátila. Už na prvních stránkách pro mě nastal problém, tedy sama hlavní hrdinka. Tánino jednání mi častokrát přišlo hloupé a nelogické.
Proč, například, rozdávala jídlo, když na druhou stranu přepočítávala každou ovesnou vločku?
Proč otročila své nevděčné rodině a posléze stejně nevděčným cizím lidem v Lazarevu?
Proč, proboha, jela na vlastní pěst kamsi do Lugy hledat bratra? Mohla se snad divit, že ho nenašla?
A proč ostatně neodjela hned na začátku války s prarodiči z Leningradu? Nemusela by pak skončit sama v Americe, bez Alexandra, zato zbouchnutá. Zůstala by v Lazarevu, dál posluhovala všem vesničanům, kteří si sami ani nenalili čaj, a přišla by každému tak nudná, že by autorka nedokončila ani ten první díl.

Její vyvolený Alexandr (důvěrně zvaný Šura) má být zjevně prototypem ideálního muže. Tedy má všechno, co má ideální muž mít, je charismatický, galantní a vpravdě osudový. Taťána se do něj zamiluje a je kvůli němu ochotná udělat cokoliv. Včetně přežití obléhání Leningradu a útěku do Ameriky.
I přesto mi Alexandr Bělov nesedl. Není to žádný kliďas, ale vskutku homme fatal, jehož povaha je přinejmenším problematická, a v některých okamžicích až sadistická.
Za každých okolností musí být po jeho. A pokud náhodou není, dopadne to pro Táňu bledě. A on jí samozřejmě nezapomene říct, že jí to říkal.
Sice se plete do jejích rodinných záležitostí, ale neřekne Tánině starší sestře, že ve skutečnosti miluje Taťánu, a ne ji.
Když Táňu urazí nedůležitý voják v kasárnách, tak mu ihned rozbije hubu.
Ale místo, aby se jednou provždy vypořádal se slizounem Dimitriem, tak raději finguje vlastní smrt.
Z jeho konspirací by se mohl učit i sám James Bond.



Pokud jsou tito dva na stránkách sami, tak to ještě jde, ale pokud se spolu sejdou, zděsí se z toho i Hitchcock. Jejich dialogy jsou ke konci stále víc jen pouhá vata. Nejen v Lazarevu, ale i jinde spolu mluví v podstatě jen proto, aby něco řekli. A když navíc v Lazarevu dojde k očekávanému tělesnému sblížení, začne jakási podivná hra na pána a otrokyni, a to už na mě bylo moc. Dočetla jsem to s největším přemáháním, a přes stránky jsem skákala jako přes kaluže.

Taťána je mladá a i přes svůj těžký život naivní. Alexandrovo uzurpátorství jí zřejmě nevadí, a naopak to obdivuje. Ale až válka skončí, a pokud se spolu setkají a začnou žít normálním životem, tak jim to nejspíš přinese hodně potíží. Taťáňa už nebude potřebovat ochránce, který by jí řekl, co má dělat, a to se Alexandrovi líbit nebude.

Kniha není špatná jako celek. Některé pasáže se četly samy a já si je vyloženě užívala. Líbily se mi cesty tramvají skrze celý Leningrad, podrobný popis vojenských operací i "cesta života" po zamrzlém Ladožském jezeře. Na škodu nebylo ani lepší přiblížení SSSR ve 2. světové válce. Autorka, která sama pochází z Ruska, musela sehnat mnoho důležitých dějinných informací, protože vyprávěla o všedním životě v obléhaném Leningradě, jako by to sama zažila. Bylo z toho cítit skutečné lidské zoufalství, hlad a bída.
A tak to také mohlo zůstat. Byl by z toho skvělý válečný román. Opravdu nebylo zapotřebí tam cpát tragickou variaci na Padesát odstínů.


Toť vše. Knížku vracím kamarádce a ve čtenářské výzvě na Databázi knih spokojeně odškrtávám knihu doporučenou kamarádem. Druhý ani třetí díl číst nehodlám. Přece jen mám raději dřívější doby.


Četly/i jste tuto knihu? Pokud ano, jaký na ni máte názor?