Srdce a kříž (část 2.)

26. dubna 2016 v 13:54 | Claudia |  Povídky

V době, kdy bych to rozhodně nečekal, přihlédl otec Cuthbert k mým zásluhám při christianizaci severních divokých kmenů, a ustanovil mě svým převorem. Veškeré mé povinnosti se tímto krokem ztrojnásobili, nyní jsem se musel významněji podílet na chodu kláštera a jeho hospodářství, zpívat při mších a pronášet modlitby místo otce Cuthberta, kterému to již jeho vysoký věk neumožňoval. Zhostil jsem se těchto povinností s pokorou a zodpovědností. Veškerá snaha ovšem padla na úkor mých tajných setkání s Emmou. Nemohli jsme se vidět tak často, jak bychom chtěli. Nešlo už jen tak ustat v osamělé polní práci a zběhnout strmou cestou k rozpukanému stromu.
Cítil jsem proto v duši rozmrzelost ze svého mnišského života, svázaného přísnou benediktinskou řeholí. To samé jsem četl i v Emminých mořsky třpytivých očích. Plány na útěk z kláštera se stávaly stále zřetelnějšími. Zprvu jen žertování o útěku z lásky bylo vážnější a vážnější. Společný zájem nám dodával odvahu, tedy jsme se smluvili na dni, kdy spolu utečeme. Mělo to být uprostřed léta, kdy bylo možné se několik dní potloukat divokou krajinou.
Ovšem léto toho roku bylo nepříznivé. Počasí bylo stále chladné, vlhké a deštivé. Pole byla podmáčená a úroda mizivá. Moře se rozběsnilo a zuřící příboj se svým řevem pojil s bouří, která vypukla jednoho dne. Tato bouře byla i v tomto nečasném létě neobvykle silná, přinášela neblahé předzvěsti. Jakoby oblohou plulo temné monstrum s rudýma očima a tlamou dštící pekelné plameny. Jakoby se nebesa a země měly otevřít a pohltit a spálit vše živé. Jakoby se blížil soudný den.
Vzduch byl cítit vodou, napětím, strachem. Celý den bylo šero, do střech kláštera bubnoval divoký liják. Dul silný vítr. Vlhký vzduch pronikal dovnitř každou skulinou. Bratři byli stísnění, neklidní. I já cítil neklid. Se svými obavami jsem se svěřil otci Cuthbertovi. Uklidňoval mě sice, ale i na něm jsem rozpoznával onen neklid, který se jako stín plížil chodbami kláštera a děsil každého bratra. Bouře zuřila nebývalou silou, hromy burácely blízko nás, vítr trhal chatrné střechy stodol. Nikdo z nás tu noc nespal. Klečeli jsme u svého lůžka s křížem v rukách a modlili se. Kdokoli se podíval skrze zatlučená okna ven, spatřil olověnou oblohu, černá převalující se mračna, a rudookou bestii kralující rozbouřenému nebi. Třásli jsme se strachem.
Modlil jsem se spolu s ostatními. Nemohl jsem si pomoct, a co chvíli jsem se stále obracel k oknu a pozoroval ten hrůzný výjev venku. Litoval jsem každého nešťastníka, kterého tento nečas zastihl samotného vprostřed cesty či v poli. Myslel jsem na ubohé vesničany v jejich nuzných proutěných chatrčích, které rozfouká i větší vichřice, natožpak bouře. Bratři se začali modlit za naše sestry v Dhiagacoris. Můj vnitřní zrak letěl přes kopec k vysokým kamenným zdem, stejným, jako byly ty naše. Myslel jsem na Emmu. Věděl jsem, že sestry také nespí, že se tísní strachem ve svém dormitáři a modlí se. Za spásu svou i naši. Hrom uhodil těšně vedle kláštera a bratři s překvapeným vyjeknutím nadskočili.
"Soudný den se blíží," pravil se strachem jeden z bratrů a začal odříkávat text z evangelia sv. Jana, "všichni budeme nuceni předstoupit před tvář boží a zpovídat se ze svých činů. Peklo a utrpení budou čekat na hříšné. Peklo tisíckrát horší, než je tato bouře."
A v ten okamžik, tímto úderem blesku a těmito slovy, se má mysl vyjasnila. Nastane konec světa a mou duši bude tížit hřích smilstva, tím hroznější, že je činěn mužem zaslíbeným Bohu.
Zděsil jsem se, když jsem si jasně uvědomil, jakým směrem se v posledních měsících ubíraly moje myšlenky. Místo Bohem jsem se zaobíral ženou. Jeptiškou. Krev se mi studem nahrnula do tváří a hrdlo se mi sevřelo. Co jsem to činil? Čím jsem to zastřel svůj rozum? Kolikrát bych si za toto děsivé provinění zasloužil zmrskat metlami a spustit přivázaný na žebříku do ledové vody? Ihned poté mé vědomí zachvátila další vlna smrtelné úzkosti o Emmu a její věčnou duši. Dostalo by se jí stejně přísného trestu jako mně. Skončili bychom navěky v nejhlubším pekle. To já ji uvrhl do hříchu, když jsem neodmítl její city. Neodolal jsem pokušení. Otec Cuthbert měl pravdu, jsem jen obyčejný muž, plný chtíče a lidské zkaženosti. Ale Emma nesmí trpět za mou slabost. Ani za tu svou. Bude nám odpuštěno, budeme spaseni. Nemůžeme nadále své svědomí obtěžkávat hříchem. Musíme s tím přestat. Hned. Dokud je ještě čas.
Bouře ustala teprve nad ránem. Bratři vyčerpáním usnuli. Já nemohl spát, ležel jsem a střádal v mysli veškeré argumenty, které jsem zítra hodlal Emmě předložit.
Po tvářích mi přitom tekly slzy.

Dalšího dne nebe zářilo blankytem, nikde ani stopa po včerejší bouři. Vzduch se vyčistil a kolem zavládla lehkost léta. Z jitra, poté, co skončila matutina, jsem seběhl dolů z kopce vysokou šumící trávou k našemu rozpukanému stromu na půli cesty mezi Lindisfarne a Dhiagacoris, abych vyčkal na Emmu. Přiběhla po hodné chvíli, udýchaná, ale usměvavá jako jitro nad námi, pod rukou si nesla košík s bylinami. Ještě než ke mně doběhla, sáhla si do rukávu kutny a vyňala odtud složený vzkaz pro mě. Nepřivítal jsem ji úsměvem jako obvykle. Se znepokojením jsem si všiml, že si přibarvila rty brusinkami, aby se mi zalíbila.
"Emmo," pozdravil jsem ji chladně a sklopil pohled k zemi. Všimla si té změny a ihned zvážněla.
"Stalo se něco, Athelstane?"
"Já," řekl jsem třesoucím se hlasem, "přemýšlel jsem. Nemůžeme spolu utéct. Ani se nemůžeme dál scházet."
Úsměv jí pohasl na tváři a čelo se jí zachmuřilo. Třpytivá hladina jejích očí potemněla.
"Cože? Proč ne?"
"Ta včerejší bouře něco znamenala. Nebyla to jen bouře. Byla to předzvěst blížícího se konce světa."
"Konec světa bude tak jako tak. Co na tom sejde, když zemřeme v klášteře, nebo ve svém vlastním domě?"
"Nejde o tělo, jde o naše duše. Ty a já jsme se zaslíbili Bohu a přitom spolu pácháme hřích smilstva."
"Ještě jsme nezhřešili, ačkoli v myšlenkách tisíckrát."
"Taková myšlenka nesmí být přeměněna ve skutek."
Rozhořčeně zamrkala a prudce vydechla. Dosud jsme se kvůli ničemu nepohádali a nastalé tísnivé ticho mi rozrušením krátilo dech. Emmino třpytivé moře po mně začalo metat blesky.
"Takže to, cos mi sliboval, že spolu utečeme, že se vezmeme a založíme rodinu, to všechno byla lež?"
"Nebyla, Emmo, byla to pravda. Já sám tomu bezvýhradně věřil. Ale v noci jsem měl cosi jako boží vnuknutí, při kterém jsem si uvědomil, že děláme chybu. Zaplatili bychom za to vyšší cenu, než bychom unesli."
"Proč si myslíš, že neděláš chybu právě tím, že mě opouštíš?"
"Protože tak stojí psáno. Konec světa se nachýlí a čistí budou spaseni. Až se jednou setkáme na onom světě, pak budeme moct být spolu. Protože tam už nebude žádný hřích. Ale teď se musíme rozloučit."
"Athelstne…," hlesla Emma zoufale.
"Věř mi, musí to tak být. Nemáme, kam bychom šli. Kdybychom utekli, stali bychom se psanci ve vlastní zemi. A pak, tvá matka, Emmo, tě tady potřebuje. Bez tebe a tvé péče zahyne stejně jako suchý vykořeněný strom," vzal jsem její ruku do dlaní a přitiskl si ji na srdce.
"Modli se za mě, prosím. Já se budu modlit za tebe. Ochraňujme jeden druhého."
Hleděla na mě skelným netečným pohledem. Pak sklopila oči a zpod víček se rozeběhly dvě kapky slz. Její ruka na mé hrudi mi stiskla kutnu. Pomalu a ztěžka se nadechla a vydechla. Nepřemohl jsem se, přitáhl ji k sobě a objal jsem ji. Stejně neohrabaně jako poprvé. Neuměl a nedokázal jsem jí jinými slovy vysvětlit, proč ji opouštím, že se zříkám její lásky a naší společné budoucnosti. Políbil jsem ji na spánek a vyvinul se z objetí.
"Bůh s tebou, sestro Emmo," řekl jsem a hlas se mi slabě zajíkl. Oči a nos měla zarudlé pláčem. Tolik se podobala té dívce zachumlané v červeném plédu, o níž jsem kdysi nic nevěděl. Ani jak se jmenuje. Její slzy se ve slunci třpytily jako slané kapky ulpívající na kamenech na mořském břehu. Naposledy jsem k ní přistoupil a něžně je setřel palcem. Stiskla mi zápěstí a pomalu mou ruku od sebe odtáhla. Pak svou dlaní ještě pomaleji hladila mou dlaň, až se naše ruce rozpojily.
"I s tebou, bratře Athelstane," řekla a smutně se usmála. Ztěžka jsem polkl, tlak v krku a na hrudi mi téměř nedovoloval dýchat. Emma stiskla v ruce svůj vzkaz a opět ho ukryla do rukávu. Nadhodila si košík s bylinami a obrátila se k odchodu. Díval jsem se za ní, jak odchází. Bylo mi těžko, přepadl mě stesk, děs, výčitky za to, že jsem ublížil své milující a milované dívce. Ale musel jsem to udělat, abych zachránil naše duše.
Emma to věděla.
Já to věděl.
Ale ani jednomu se tím neulevilo.

Ještě téhož dne, brzy po poledni, sotva jsme odsloužili nonu, přiběhl jeden z bratří, vyděšený na smrt, a křičel, že na pobřeží viděl loď plnou řvoucích ďáblů. Všichni se zděsili, křičeli, že nastal konec světa, padali v modlitbách na kolena a zoufale se obraceli ke mně a k otci Cuthbertovi o pomoc. Zpanikařil jsem při té strašné zprávě. Zoufale jsem pobíhal po klášterním dvoře a svolával všechny bratry. Jednoho z bratrů jsem poslal zvonit na zvon, abych svolal i ty, kteří se právě pohybovali mimo klášter.
"Co se děje, bratře Athelstane? Proč zvoní poplašný zvon?" zeptal se otec Cuthbert.
"Jsou tady," vydechl jsem schváceně vykřičeným hlasem.
"Kdo je tady?"
"Peklo," vykřikl kterýsi bratr vedle mě, "se všemi svými ďábly. Nastal konec světa, Otče. Musíme se schovat."
Náš klášter byl přes veškerý svůj věhlas malý, a kromě kostela neexistovalo bezpečné místo, které by nás mohlo všechny pojmout. Část bratrů, kteří se svěřili pod ochranu otce Cuthberta, se shromáždila v sýpce. Já odvedl své bratry do sakristie v kostele, kde jsme poklekli a modlili se o záchranu.
Něco bylo ve vzduchu. Ti ďáblové, o nichž mluvil náš vyděšený bratr, a kteří se v první chvíli zdáli pouze plodem jeho mysli, byli skuteční. Slyšel jsem jejich kroky, jak se od moře blíží k našemu klášteru. Cítil jsem je před našimi branami. Vyhlédl jsem ven skrze okénko v sakristii. Vypadali jako lidé, neměli zrůdné černé tváře a drápy místo prstů, ale přesto se nepodobali lidem, které jsme znali. Byli to lidé, ale cizinci. Byli ozbrojeni. Pak se ozvalo několik dutých ran a naše brána padla k zemi.
Vstoupili dovnitř. Bratři náhle ztratili důvěru ke svému úkrytu a rozeběhli se, kam je nohy nesly. Rozeběhl jsem se za nimi, zkoušel alespoň některé chytit za kutnu a přimět je zůstat v úkrytu. Ale třesk mečů, řev cizinců a kvílení ubohých bratří zmařily mé naděje na jejich záchranu. Cizinci se zdáli být všude, několik jsem jich zahlédl kostelními okny. Vysocí, dlouhovlasí a bradatí, oblečení v kožešinách a ozbrojení meči a sekyrami. Svými zbraněmi se oháněli na všechny strany. Bratři, kteří se před nimi snažili utéct, byli krutě vražděni. Strach mě sevřel jako do kleští, rychle jsem se obrátil, abych se opět mohl skrýt v sakristii.
Teprve teď jsem si všiml, že na oltáři leží evangelium sv. Jana, nejcennější kniha našeho kláštera, poklad nad poklady, ochraňující slovo samotného Boha. Popadl jsem knihu a přitiskl si ji na prsa. Nechtěl jsem připustit, aby ji cizinci ukradli a zničili coby věc pro ně bezcennou. Venku na prahu kostela se v tu chvíli ozvaly těžké kroky. Strachy bez sebe jsem se schoulil za hlavní oltář, protože na útěk do sakristie už jsem neměl čas. Tiskl jsem k sobě evangelium a jediné, co jsem si přál, bylo na místě zmizet. Slyšel jsem, jak se s tichým zavrzáním otevřely dveře kostela. Cizinci vstoupili dovnitř.
Přikrčil jsem se ještě víc, snažil se nehýbat, nedýchat. Jejich kroky se s ozvěnou rozléhaly kostelem, písek jim skřípal pod botami, smáli se, bavili se mezi sebou, cinkali našimi cennostmi a oltářními nádobami. Nic nerozbíjeli, nedělali skoro žádný hluk. Mluvili spolu řečí, kterou jsem znal ze svých misijních cest po severu. Tedy Vikingové! Jedni z oněch nebezpečných divokých kmenů, které jsou stále pohanské. Po těle mi běhal mráz, křečovitě jsem tiskl ruce v pěst. Zavřel jsem oči a začal se zoufale modlit.
"Bože," opakoval jsem v duchu, "náš všemohoucí Otče, zachraň mě. Pokud mě zachráníš, celý se Ti zasvětím. Upustím od všeho byť jen vzdáleně světského. I od Emmy. Jak jsem slíbil, budu jí pouze duchovním bratrem, tak jak mám být. Pokud je to pro Tebe stále málo, už nikdy se s ní nesetkám, ačkoli mi jen pomyšlení na to rozdírá srdce a láme kosti. Můj život, mé tělo, má duše, patří Tobě."
S hrůzou jsem vzhlédl, když se kroky přiblížily ke mně.
A pak jsem ho uviděl.
Vousatý světlovlasý obr se sekyrou za opaskem.


Jeptišky z kláštera Dhiagacoris zaslechly hluk a všimly si dýmu stoupajícího nad mořským pobřežím. Okamžitě se rozeběhly do vesnice a přivolaly pomoc. Přišly však pozdě. Naskytl se jim děsivý pohled. Klášter Lindisfarne byl vypálen, vydrancován, a všude kolem se válely zkrvavené mrtvoly povražděných mnichů. Vzduch byl cítit kouřem a nevinnou krví. Sestry se rozplakaly nad svými bratry a začaly se v pláči modlit. Vesničané prohledali vypleněný klášter a vynesli mrtvé.
Sestra Emma procházela od jednoho mrtvého ke druhému, poznávala je, každého požehnala křížem a pronesla, "Nechť tvá duše odpočívá v pokoji, bratře Lewisi, Nuwile, Cuthberte." Především nález těla otce Cuthberta vyvolal zděšení. Nebylo nejmenších pochyb, že samotní ďáblové pekelní přijeli pobít svaté muže Northumbrie. Sestry s pláčem začaly předčítat z evangelia sv. Jana a zpívat hymny mučednické smrti. Emma obcházela špalír mrtvých už alespoň potřetí a pološeptem si s jistou úlevou mumlala "Není tady". Zadívala se na slunné nebe, které bylo při takovém neštěstí téměř nepatřičné, a v duchu pronesla modlitbu:
"Bože, pokud Jsi zachránil mého bratra Athelstana před smrtí, chraň ho i nadále. Nedej mu zahynout. Přiveď ho v míru a pokoji zpět domů. A pokud je mu souzeno zůstat tam, kam byl odveden, dej mu dlouhý a šťastný život.
Amen."


………

Vysvětlivky pro ty, kteří nepsali bakalářku o benediktinech :P

Oblát - dítě, umístěné do kláštera, aby se mu dostalo výchovy a vzdělání. Většina těchto bývalých oblátů později v klášteře zůstala i v dospělosti jako mniši.
Noviciát - obvykle rok trvající doba, po kterou se adept rozhoduje, zdali se stane mnichem, či nikoliv.
Kompletář - večerní pobožnost zakončující den.
Dormitář - společná ložnice mnichů.
Matutina - první mše nového dne, sloužená kolem 4. hodiny ranní.
Ranní mše - pobožnost sloužená od půl 8 ráno.
Převor - pravá ruka opata kláštera, jeho pobočník a zástupce v opatově nepřítomnosti.
Nona - odpolední půlhodinová bohoslužba, sloužená od 14:00 hodin.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 27. května 2016 v 15:14 | Reagovat

Sice si nejsem jistá, zda bylo vůbec možné, aby mniši v noci chodili po chodbách, na druhou stranu, ty to máš jistě lépe prostudované :)

Příběh pro mne představuje paradox víry a osudu... Kdyby utekl, zachránil by se i s ní a snad by byl šťastný... Na druhou stranu, trpět je křesťanské... Líbí se mi i konec, každý zkrátka může děj pochopit jinak.

2 Claudia Claudia | Web | 28. května 2016 v 23:48 | Reagovat

[1]: Dívejme se na klášter jako na jakýsi internát své doby, jistě, že by se mniši neměli v noci potulovat po chodbách, ale to neznamená, že by to nedělali :)

Paradox víry a osudu to je. Je to dobrý křesťan, zachová se tedy tak, jak si myslí, že by se zachovat měl, což je v jeho případě poněkud nerozum, ale na druhou stranu mu to otevře nové možnosti.
Pokud Tě zajímá jeho další osud, tak zkoukni seriál :)

3 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 29. května 2016 v 4:10 | Reagovat

[2]: Rozkaz! Nicmene nez se k nemu pres ten dlouhy seznam dostanu, no, uvidime ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama