Srdce a kříž (část 1.)

26. dubna 2016 v 13:46 | Claudia |  Povídky
Pro fanoušky seriálu Vikings http://www.csfd.cz/film/322131-vikings/prehled/. Mohou číst i ti, co to neviděli, jelikož se povídka odehrává před dějovou linkou seriálu.

(Vikings fanfiction: Athelstan).

Úvodní poznámka:
Ráda si upravuji historii podle sebe a ani tato povídka není výjimkou. Kromě toho, že jsem značně zjednodušila duchovní a fyzické povinnosti mnichů té doby, a poněkud jsem pozvedla slávu kláštera Lindisfarne, jsem také přidala na tento poloostrov, vedle mužského kláštera, fiktivní ženský klášter.
Dejme tomu, že o něm historie mlčí, jelikož byl zničen jen pár let po Lindisfarne, už neobnoven, a následkem rivality mezi tímto ženským a mužským klášterem, ani nezachován v záznamech.

Dost bylo keců, jdeme na to ...


…………



Můj řeholní život začal velmi brzy. Pocházel jsem z rodiny požehnané mnoha syny, z nichž já byl nejmladší. V sedmi letech mě tedy rodiče, zčásti aby se příliš netrhal majetek, a zčásti, aby bylo postaráno o jejich nesmrtelné duše, dali do kláštera Lindisfarne na Svatém ostrově v Northumbrii, coby obláta. Tomuto rozhodnutí jsem se nevzpíral. Byl jsem pokorný, vlídný a mírný, jak se na mladého chlapce sluší, okouzlený tímto zvláštním světem, prodchnutým kadidlem, svitem svíček, modlitbami a zpěvem mnichů, který se nesl kostelem a stoupal až nahoru k nebi.
Ve věku, kdy se z chlapce stává muž, jsem vstoupil do noviciátu. Mohl jsem se svobodně rozhodnout klášter opustit a vrátit se domů. Ale domov jsem už skoro neznal, svým skutečným domovem jsem nazýval Lindisfarne a po letech strávených v tichém klidu, rozjímání a modlitbách, jsem byl přesvědčen, že je moje místo tady, ve službě Bohu. Stal jsem se mnichem.
Za tu dobu jsem v sobě objevil nadání pro porozumění cizím jazykům a jejich zapisování. Několik let jsem poté strávil misijními cestami na sever, kde jsem společně se svými bratry obracel tamní divoké kmeny na křesťanství. Do Lindisfarne jsem se vrátil unavený, přesycený světem venku a vděčný za božský klid, řád a mír, který mi klášter poskytoval.


Jednoho deštivého večera se ozvalo zoufalé bušení na bránu. Byli jsme právě uprostřed večeře. Zanedlouho přiběhl bratr dveřník, aby opata informoval o nečekané návštěvě. Seděl jsem v opatově blízkosti, a slyšel tak téměř každé slovo, které dveřník sípavě šeptal do ucha opata Cuthberta. Prý dvě ženy, koktal, na poutní cestě, jedna je velmi nemocná. Ubytoval je v hostinském křídle a kuchaře už požádal o večeři. Otec Cuthbert souhlasně pokýval hlavou a oblažil dveřníka pochvalnými slovy. Dveřník poté odešel a věc byla skončena. Dojedli jsme večeři a vstali jsme, abychom se odebrali do kostela na kompletář. Poté jsme odešli do dormitáře a ulehli ke spánku.
Většinou jsem spal dobře, nerušen chrápáním bratří, ani bouří a zuřícím příbojem, které řádily venku, ale tentokrát se mi usnout nedařilo. Na hrudi mi ležela velká tíha. Nakonec, ještě pár hodných chvil před zvoněním na matutinu, jsem vstal a tiše bloumal chodbami. Přemýšlel jsem. Myšlenky mi v hlavě vířily jako roj komárů. Myslel jsem na iluminaci, na které jsem odpoledne pracoval a hříšně se opájel její krásou. Na duhu, kterou jsem zjitra viděl nad mořem, dokonce i na večeři, která mi nechutnala.
A pak se mé myšlenky stočily k oněm dvěma poutnicím, které u nás nalezly přístřeší. Zastavil jsem se. Co když mi Bůh dává znamení? Co když chce říct "Nespi, služebníku a jdi za nimi, potřebují tě." Neříkal přece dveřník, že jedna z žen je nemocná? Vykročil jsem křížovou chodbou směrem k hostinském křídlu. Náš klášter často hostil poutníky a návštěvníky. Mohli jsme se chlubit i tím, že se tu jednou zastavil i sám král Aelle se svou družinou a strávil zde celé tři dny. Hosté měli své vlastní křídlo, tedy nijak nerušili náš klid. Na cestu jsem si vzal louč, chodba nebyla osvětlena. Bratr dveřník vždy ubytovával hosty v nejbližší cele. Před dveřmi jsem se zastavil a naslouchal. Kolem se rozprostíralo pouze velebné ticho. Tu se náhle za dveřmi ozval uši drásající kašel a poplašený hlas. Už jsem neváhal a zaklepal jsem na dveře. Slyšel jsem zavrzání postele, pak se kdosi za dveřmi zeptal: "Kdo je to?"
"Jmenuji se Athelstan, paní," řekl jsem, "přišel jsem se podívat na tvou společnici."
Dveře se pomaličku a se skřípotem otevřely. Ve svitu louče se objevila postava o málo menší, než jsem byl já, celá zachumlaná do červeného vlněného plédu. Ustoupila stranou, abych mohl projít. Vešel jsem do cely. V krbu plápolal silný oheň, který studenou místnost příjemně vyhříval. Na posteli blíže krbu ležela šedovlasá žena, zabalená v podobném plédu a tiskla si k ústům rukáv svých ubohých šatů. Když jsem se k ní přiblížil, opět se dávivě rozkašlala. Měl jsem zlé tušení, že je to suchá nemoc. Obrátil jsem se k ženě, která mi otevřela.
"Snad bych měl zavolat bratra apatykáře," řekl jsem. Z červeného plédu na mě hleděly dvě třpytivé oči, barvou se podobaly mořské hladině za slunného dne. Pomalým pohybem si odhrnula pléd z úst a zašeptala: "Moc tě prosím."
Rty měla rozpukané zimou, tváře a nos zrudlé, ale to jí nic neubíralo na tom, že byla krásná. Hleděl jsem na ni, okouzlen tou tváří, že jsem zapomněl, oč jsem byl požádán. Z tohoto zaujetí mě vytrhl další záchvat kašle, který s ubohou ženou mocně škubal. Rychle jsem vyrazil temnou chodbou zpátky do dormitáře. Sklonil jsem se nad bratrem apatykářem, probudil ho a ještě zívajícího a mžourajícího ho vlekl chodbou zpátky do hostinské cely. Po zběžné prohlídce potvrdil suchou nemoc. Stará žena byla velmi slabá a nezdálo se, že by dožila jitra. Apatykář proto odešel vzbudit kuchaře, jelikož se domníval, že silná slepičí polévka by ženě mohla ulevit. Zůstal jsem sám s umírající ženou a její dcerou. Seděla na matčině posteli, s tváří zakrytou plédem a dlaněmi, a plakala. Stál jsem uprostřed místnosti a nevěděl, co dělat.
"Je mi to velmi líto, paní," vypravil jsem ze sebe nakonec, "budu se za duši tvé matky modlit."
Dívka ustala v pláči a zvedla hlavu. Otřela si slzy hřbetem ruky, vstala z lůžka, pomalu došla ke mně a pak mě nečekaně objala.
"Jsem tak ráda, že jsi přišel," vzlykala mi na hrudi, "nechtěla jsem tu být sama. Prosila jsem Boha o pomoc. A ty jsi přišel," zvedla ke mně tvář, mokrou slzami, a usmála se. Ten okamžik byl více, než podivný. Neobratně jsem ji hladil po zádech, nezvyklý takové činnosti, zdálo se mi, že se všechno kolem rozplývá a splývá do jednoho kruhu mlhy, v jehož středu jsme stáli já a ona. Hleděli jsme si do očí a na rtech nám tančily plaché náznaky úsměvu. Dodal jsem si odvahy a sevřel své paže kolem jejího útlého pasu.
Mnich s dívkou v náručí, jaká hanebnost. Mnich má vždy řádně umrtvovat veškeré přízemní žádosti těla a zapuzovat hříšné myšlenky. Horká krev zasluhuje zchladit. Zdálo se mi, že jsem zaslechl spěšné kroky, dokonce jsem měl pocit, že na nás hledí zvědavé oči. Přepadly mě obavy. V případě prozrazení bych byl přivázán k žebříku a spuštěn do temné chladné díry po pás do ledové vody. Ale nic na světě by mě v tu chvíli nepřimělo pustit tu dívku z náručí.
"Bratře Athelstane."
Otřel jsem se tváří o pléd a pootevřel oči. Mezi dveřmi stál apatykář a za ním se tísnil kuchař s mísou v rukách. Ledová voda mi zaplavila kotníky a nezadržitelné stoupala vzhůru. Ve chvíli, kdy se voda dotkla mých slabin, se mi dívka vyvinula z objetí.
"Prosím, paní, neplač. Ještě není pozdě," chlácholil ji apatykář a pokusil se o gesto vstřícného pohlazení. Stejně neobratně jako já, jak jsem si všiml.
V chabém světle louče si naštěstí nevšiml našeho okouzlení, a objetí pokládal za zcela nevinné.


Bratr apatykář mě a kuchaře ihned poslal spát a zůstal se ženami o samotě. Dalšího rána jsem ho vyhledal a vyptával se na nemocnou. Potěšilo mě, když mi řekl, že se ženě znatelně ulevilo. Po ranní mši si mě k sobě dal zavolat opat Cuthbert.
"Bratře Athelstane," řekl mi vlídně, "slyšel jsem, co se přihodilo v noci. Sám Bůh jistě zařídil, abys tam zavčasu přišel a tu ženu zachránil."
"Ano, otče, měl jsem vnuknutí, které mi nedalo spát."
"Ovšem, nabízí se otázka, co s nimi uděláme." přerušil mě opat. "Není dobré, abychom v mužském klášteře měli dvě osamocené ženy. Leč, na to se sama nabízí odpověď. Nedaleko odsud stojí ženský klášter Dhiagacoris, jehož jeptišky jsou známé svou vysokou úrovní péče o nemocné."
Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, že s nemocnou ženou odejde i její krásná dcera. "Otče, nejsem si jistý, jestli zdravotní stav té ženy přečká cestu," řekl jsem neurčitě.
"Musíme doufat, že ano. A pokud snad ne, pak je to vůle boží."
Mlčel jsem, jelikož jsem věděl, že proti boží vůli nelze vzdorovat.
"Nehledě na to," pokračoval opat, "že její dcera o ni oddaně pečuje a zajisté tak bude činit i cestou do Dhiagacoris."
"Ano, to jistě bude," přisvědčil jsem bezbarvě, zbaven veškerých svých nadějí na pozdržení jejich přítomnosti. Otec Cuthbert se na mě na okamžik zadíval.
"Bratře Athelstane," jeho hlas dostal hrozivý nádech, "donesla se mi zvěst, že tě viděli s dcerou té ženy v objetí. Je to pravda?!"
Překvapením jsem otevřel ústa, ale přesto jsem rozechvěle přikývl. "Ano, otče, je. Ona… byla vyděšená, bála se o život své matky, tak…"
"Tak jsi ji obejmul," řekl opat skoro výsměšně, "jako obyčejný muž, plný chtíče a lidské zkaženosti."
"Tak to nebylo," pokusil jsem se o chabý odpor, ale hrozivý pohled otce Cuthberta mě ihned umlčel. "Prosím za odpuštění, otče," dodal jsem krotce. Rozklepal jsem se a zuby se mi rozdrkotaly při pomyšlení na jámu plnou ledové vody.
"Athlestane," řekl opat tentokrát téměř otcovsky, "měj neustále na paměti, že pro mnicha neexistují krásné ženy. Pouze ty zbožné. Chápu, že jsi mladý a nevinný, ale právě odmítáním pokušení se můžeš posílit." Sklopil jsem oči a přikývl na znamení souhlasu. Otec Cuthbert se náznakem usmál.
"Dobrá. Pro dnešní den budeš na znamení pokání bez večeře a odříkáš třicetkrát Otčenáš."
Sklonil jsem hlavu a poděkoval jsem otci Cuthbertovi za mírný trest. Ale i přesto jsem si nadále potajmu hřál v mysli obraz té dívky. Celý svůj dosavadní život jsem strávil v klášteře mezi svými bratry, jediná žena, k níž jsem kdy měl bližší vztah, byla má matka. Coby mnich jsem se o ženy nesměl zajímat. Sice jsem občas rozmlouval s poutnicemi a jeptiškami z Dhiagacoris, ale žádná z nich ve mně nepodnítila myšlenku na hřích. Žádná. Dokud nepřišla ona. Ani jsem nevěděl, jak se jmenuje.
Od té noci jsem se s ní už nesetkal. Ihned po rozhovoru s opatem mě pohltil každodenní koloběh povinností a teprve večer, když se ostatní bratři pustili do jídla, se ke mně doneslo, že ty dvě ženy byly převezeny do Dhiagacoris. Srdce v hrudi se mi bolestivě sevřelo. Abych na tuto ztrátu zapomněl, pustil jsem se opět do neubývající práce na obtížných iluminacích. Pracoval jsem rychle, metodicky. Za několik dní byla bolest o poznání menší a má hruď se opět uvolnila.
Ze setkání s krásnou neznámou dívkou se zvolna stávala příjemná vzpomínka.


O několik měsíců později, na Velikonoční pondělí, se před Lindisfarne shromáždila malá skupinka mnichů, k níž jsem se přidal také já. Jako každý rok jsme sešli z vysokého kopce, na němž stál náš klášter, a vypravili se do vesnice podělit vesničany tradičními milosrdnými dary. Cesta vedla kolem kláštera Dhiagacoris. Viděli jsme, že se před bránou houfuje taktéž skupina jeptišek. Jako každý rok jsme je minuli pouze s pokývnutím hlavou a znatelně zrychlili krok, abychom v žárlivé rivalitě obdarovali potřebné jako první. Tato naše řevnivost vůči ženám, svatým stejnou měrou jako my, mi vždycky připadala směšná.
Vzduch byl cítit hnojem, bídou, smrtí a dalšími lidskými pachy. Vesničané, shromáždění ve špalírech kolem našich cest, s modlitbami a prosbami natahovali špinavé upracované ruce a vděčně přijímali naše dary, jídlo, víno, peníze a šatstvo. Každý obdarovaný se poté nechal požehnat křížem a několika slovy. Věděl jsem, že někteří bratři využívají hojnosti našeho zástupu a potají se odtrhnou, aby se mohli vidět se svými blízkými. Také já, poté, co jsem rozdal veškerý svůj podíl milosrdenství, jsem se ze zástupu nenápadně ztratil, abych mohl v samotě a tichosti obdivovat krásy přírody, velkého božího díla.
Pomalu jsem se vracel ke klášteru. Zdáli jsem viděl, že u otevřené brány, nedaleko skupiny poutníků, postávají dvě ženy a rozmlouvají spolu. Jedna byla jeptiška v černém zavití, druhá měla bílý závoj novicky. Obě držely v ruce košíky. Došel jsem k nim.
"Bůh s vámi, sestry," pozdravil jsem je.
"I s tebou, bratře Athelstane." Ten jasný hlas bych poznal mezi tisíci. Zvedl jsem překvapeně hlavu a střetl se s mořským třpytem očí své krásné neznámé dívky. Srdce se mi rozbušilo jako o život.
"Paní?!" zvolal jsem nevěřícně. Usmála se. Bílý závoj jí vlál kolem krásné tváře. Také jsem se usmál.
"Jsem Emma," prozradila konečně své jméno a nepatrně se začervenala, "přinášíme vám dar z kláštera Dhiagacoris," pozvedla košík naplněný červenými jablky, její společnice opatrně nesla košík vajec. Dary z Dhiagacoris do Lindisfarne přicházely průběžně celý den, stejně jako dary z Lindisfarne do Dhiagacoris. Sestrám a bratrům se příčilo používat vozy a káry pro přepravení většího množství darů, a proto byli někteří bratři nebo některé sestry stále na cestě mezi kláštery. Když jsem sestry vedl do klášterní spíže, bylo mi velmi příjemné slyšet za sebou Emminy kroky a cítit její pohled. Stále jsem nemohl uvěřit svým očím, že ji opět vidím, poté, co jsem nabyl pevného přesvědčení, že se naše cesty již nesetkají, a poté, co bylo mé srdce vyléčeno z nejhoršího stesku.
Počkal jsem, až sestry předaly své dary správci klášterního sklepa a pak jsem se nabídl, že je doprovodím do Dhiagacoris. Starší jeptiška, silná statná žena, na to neřekla nic, vzala dva prázdné košíky a vyšla rychlým krokem po strmé, bílým pískem vysypané cestě. Brzy nás dva nechala daleko za sebou. Scházeli jsme kopec, na němž stálo Lindisfarne. Šli jsme vedle sebe pomalu, co noha nohu mine. Kolem nás se prostíraly úrodné pláně zářící zelení, dole pod námi bouřil příboj moře. Vzduch byl vlahý slunečným jarem. Mlčeli jsme, ale v duchu jsme přemýšleli. Z hlubin pomíjivé paměti jsme vytahovali každé slovo, které jsme spolu pronesli, a které kdokoliv jiný pronesl o nás. Po chvíli tohoto vzpomínavého mlčení mě přepadlo zlé tušení.
"Emmo," obrátil jsem se k ní, "tvoje matka…?"
"Má matka je v pořádku," přerušila mě s úsměvem, "sestry se o ni dobře starají. Sice se zcela neuzdraví, ale Bůh jí může dopřát ještě dlouhý život."
"Proč jsi vstoupila do Dhiagacoris?" zeptal jsem se.
"Abych s ní mohla zůstat a starat se o ni společně se sestrami. Proto jsem se také stala novickou."
"Zůstaneš v klášteře i po uplynutí noviciátu?"
"Ano, neopustím svou drahou matku. A poté, až se její čas naplní, budu nadále hledět spásy její nesmrtelné duše."
Pak se opět rozhostilo další přemýšlivé ticho. Nebylo to napětí, co mezi námi nastalo, ale měl jsem silný pocit, že se něco stalo, anebo pokud se to ještě nestalo, tak se to stane velmi brzy. Emma se náhle zastavila a zadívala se na mě. Trochu pootevřela ústa a zase je zavřela, jakoby hledala správná slova. Krásná tvář jí v bílém závoji opět poněkud zrudla.
"Athlestane," řekla mi a sklopila zrak, "sestra Clara je odtažitá a nemluvná. Obvykle chodí s dary pro vás sama. Ale já jsem se dobrovolně nabídla, abych ji mohla doprovodit. Doufala jsem, že tě znovu uvidím."
Teď jsem já pootevřel ústa naprázdno. Její plachá upřímná slova i mně vháněla do tváří ruměnec. Srdce se mi rozbušilo přívalem štěstí společně s hřejivým vědomím, že jsem té krásné dívce drahý stejně, jako ona mně. Stydlivě jsem se usmál a sklopil oči.
"Emmo," začal jsem třesoucím se hlasem. Věděl jsem, že bych ji měl pokárat za to, že ona, novicka, říká takováto svádivá slova mně, mnichovi. Ale nedokázal jsem to. "…Emmo," zopakoval jsem, "nikdy jsem necítil větší štěstí, než když jsem tě znovu uviděl."
Mluvili jsme spolu ten den ještě dlouho. Sešli jsme z rovné bílým pískem vysypané cesty a sestoupili až dolů na pobřeží. Vyprávěli jsme si o našem dětství, radostech, starostech. O čemkoliv, co nám myšlenka přinesla na jazyk. Hvízdavý mořský vítr nám rval kutny na těle a šlehal nás do tváří. Rackové se nám zpovzdálí vysmívali. Svět se zmenšil pouze na tento skalnatý kout. Opět jsem ji obejmul a ona si schovala tvář na mé hrudi. A tehdy, tam dole u moře, kam bylo z kláštera na dohled daleko, tam, ó lidská zkaženosti, jsme se poprvé políbili. Do kláštera Dhiagacoris jsem svoji sestru dovedl až téměř za soumraku. Cestou zpět jsem se připojil k jedné vracející se skupince bratrů. Té noci jsem spal zdravým, klidným spánkem a do mých dnů opět zasvitlo slunce radosti.
Nebylo sice mnoho příležitostí, při kterých se mohli mniši z Lindisfarne setkávat s jeptiškami z Dhiagacoris, ale láska má odpověď na všechny nesnáze. Brzy jsme si s Emmou začali nechávat vzkazy v rozpukaném kmeni starého stromu na půli cesty našim klášterům. Od prvotního ostychu a jemných náznaků naše písemnosti brzy nabyly podobu milostných vyznání. Prvních, jaké jsem kdy napsal. Červenal jsem se, když jsem je ukrýval do kmene stromu a navečer ještě víc, protože jsem věděl, že Emma už můj vzkaz má a už ho možná i přečetla. Její planoucí tváře a jiskřivý třpyt mořských očí mi při dalším setkání potvrdily, že se i její myšlenky ubírají stejným směrem jako ty mé.
Činili jsme tak velmi dlouho, přešlo léto, podzim, zima. Opět nastalo jaro. Teprve po dlouhé, předlouhé době jsem v sobě našel odvahu si přiznat, že jsem se zamiloval. Navzdory umlčování žádostí těla, plísnění duše za nedovolené myšlenky, modlitby a prosby k Bohu, aby od nás tuto hříšnou a nebezpečnou náklonnost odňal, jsem se cítil stále více uvězněn v osidlech lásky. A co bylo nejhorší, byl jsem v těch osidlech šťastný. Jakkoli jsme se oba snažili nenechat se ovládnout svými city a nedat najevo víc, než jen zdání čistého, přátelského vztahu, bylo více, než zjevné, že to věčně tajit nedokážeme. Nevím, kdo o tom začal mluvit první. O tom, co jsme se chystali udělat.
O útěku.
O novém společném životě.
O manželství, rodině.
Všechno, i těch pár kroků z klášterní brány, se náhle zdálo být tak snadné.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama