Furiant - 30. 3. 2016, Bio Oko, Praha

6. dubna 2016 v 21:42 | Claudia |  Filmy


Někdy během letošního února se mi dostala do ruky pochvalná recenze na cenami ověnčený studentský film Ondřeje Hudečka Furiant, vyprávějící o mládí slavného českého dramatika Ladislava Stroupežnického. Toho, s nímž si svého času dopisoval i velikán Jára Cimrman.
Když jsem pak dohledávala potřebné informace, zjistila jsem, jak zajímavý a tragický byl Stroupežnického život. Že byl v mládí velmi hezký, ovšem drzý, zlomyslný a úmyslně krutý. Že měl jako sedmnáctiletý milostné pletky se starším bratrem Mikoláše Alše, Janem. Že se až moc citlivý Jan kvůli jeho agresivní žárlivosti zastřelil. Že se chtěl zastřelit i sám Stroupežnický, ale udělal to tak nešikovně, že si "pouze" ustřelil obličej, včetně nosu, čelisti, zubů a brady. Že na něm byly provedeny jedny z prvních plastických operací v Čechách. Že nosil nasazovací nos, přidržovaný na obličeji pomocí brýlí. A to vše v oněch sedmnácti letech, na samém počátku života, který trval ještě několik desítek let.

Litovala jsem ho. Ačkoli jsem chápala onen "plán osudu," který se neohlíží na jedince. Kdyby to ten divoký mládenec neudělal, nikdy by ho ani nenapadlo přečíst si knížku, natož dokonce napsat divadelní hru. Dál by si lítal po polích s puškou, mrzačil by zvířata a využíval lidi ve svůj prospěch.
Přesto jsem ho litovala. A chtěla jsem ten film vidět.
Po marných pokusech najít něco o jeho promítání, jsem sebrala odvahu a napsala svůj dotaz na fb stránku filmu. Odepsal mi sám režisér Ondřej Hudeček, že se brzy chystá několik promítání. Potěšilo mě to, především, že mi odepsal on. Komu se poštěstí, že mu napíše sám velký rejža? Usmívající se Když jsem pak zjistila, že promítání bude na konci března v Praze, zmobilizovala jsem sestru a jelo se.

Jelikož má film Furiant jen necelých 30 minut, skládalo se celé promítání z pásma asi pěti krátkých filmů. Furiant byl až na konci jako zlatý hřeb programu.
První film, s názvem Táta, byl o těžkém vztahu syna a otce, trpícího demencí. Ten mě hned zpočátku dost sklíčil. Pak následoval horor Lesapán, věnovaný Karlu Jaromíru Erbenovi, který mě naopak nabudil, protože horory miluju, na rozdíl od sestry, která vytrvale zavírala oči. Troufám si ho označit za druhý nejlepší z celého večera. Pokračovalo se několikaminutovým zfilmováním černého vtipu:
Jeli pohřebáci a vypadla jim z auta mrtvola. Padla velká mlha. Jel řidič a něco přejel. Vylezl z auta a uviděl tělo, lekl se a hodil ho do pole. Kombajnista kosil pole a najednou uviděl, že pokosil nějaké tělo, lekl se a hodil ho do křoví. Byl velký lov, myslivci stříleli. Jeden střelil do křoví a šel se tam podívat. Našel tělo. Už se to nedalo ututlat, tak zavolali sanitku. Druhý den přišli do nemocnice a ptali se, jak se vede tomu chlapíkovi, co ho včera střelili. Doktor řekl: "Byla to fuška, ale bude žít."
Ten si zatím zasloužil největší potlesk, protože nás upřímně rozesmál. Což se ovšem nedalo říct o následujícím filmu Amanitas, který dle mého skromného soudu neměl ve výběru co dělat, jelikož neměl hlavu ani patu, a v podstatě ani žádný děj. Ani známé herečky Klára Melíšková a Lenka Krobotová ho nepozvedly na potřebnou úroveň. Filmy jsem si většinou užívala, ale přece jen jsem se těšila na ten závěrečný. A pak to konečně začalo.

Zpočátku film nabízí zajímavé momentky z Ladislavova dětství. Rozmazlený synek panského správce se baví drobnými špumprnáglemi - vymění inkoust v tatínkově kalamáři za krev, zapaluje lelky, mrzačí ptáky a veverky, ukřižuje králíka … a před ním se poprvé setkává s Janem Alšem. V této chvíli se v kostele rozburácí varhany, které zjevně mají představovat Ladislavovo srdce.
Ovšem dějiny se na králíky neohlíží. Začíná prusko-rakouská válka a dospívající Ladislav je proto odeslán do kláštera v Rakousích. Tam poznává, jakou moc má jeho nevinný kukuč nad obyčejnými smrtelníky, když jeho kouzlu propadne mnich Florian a drží nad ním (a na něm) ochrannou ruku. Válka končí, po cestách táhnou veteráni a domů se vrací i Ladislav. Do cesty mu vstoupí dobře známý přítel z dětství, hezký a romantický Jan Aleš. A varhany (srdce) se rozbouří podruhé.

Nejvíc jsem se těšila na proklamované erotické scény. V tomto směru jsem byla poněkud zklamaná, protože tam takováto scéna byla stěží jedna. Když se Jan Aleš večer nahý oplachuje nad lavorem vody, všimne si, že mezi dveřmi stojí Ladislav a s potutelným úsměvem si ho prohlíží. Dámské části obecenstva se zatají dech v očekávání romantických okamžiků. Ale hned v další scéně už oba poté leží v posteli. Jaké zklamání! Ovšem, když posléze toto zklamání odeznělo a nastoupil opět zdravý rozum, byla jsem ráda, že Hudeček zachoval určité dekórum a neodhaloval našeho předního dramatika až příliš. I když alespoň polibek tam dát mohl.

I tak je zjevné, že jsou zamilovaní, píší si milostné dopisy, posílají lechtivé kresbičky. Ovšem svět nestojí mimo ně, a Jan se baví i s ostatními. Na což majetnický Ladislav reaguje vražednými pohledy a přehnanou žárlivostí. Janovi už jejich vztah není příjemný a tak si najde děvče. A to dělat opravdu neměl! Ladislav ho nemilosrdné vydírá a požaduje, aby se Jan s dívkou rozešel. Konečným výsledkem této "zrady" vůči Ladislavovi je Janova sebevražda. "Aby se mohl stát prvním skutečným dramatikem realismu, musel pocítit, jaké to je, být posledním romantikem" - toť podnázev filmu. A Ladislav to pocítí velmi bolestně. Má výčitky kvůli Janově smrti, na vše reaguje přehnaně. Až dojde ke své životní tragédii.

Ondřej Hudeček oplývá sympaticky škodolibým smyslem pro černý humor. Poté, co Ladislav domněle zastřelí pytláka v poli jetele a zpanikaří, dozvídáme se, že se konečně odhodlal postavit se svému životu a dospět v muže. Načež si tento dospělý muž přiloží hlaveň pušky pod bradu a ustřelí si polovinu hlavy. Je to strašné, ale všichni se smějí, protože dobře načasovaná tragédie dokáže pobavit lépe, nežli nuceně vtipná groteska.

Z filmu jsem byla nadšená. Líbily se mi skvělé detaily, jako třeba hlas Filipa Chluda (NaStojáka) coby mladého kněze v Cerhonicích, popisky v obraze (milostný dopis, vyděračský telegram, popis co všechno si ustřelil). Vypravěč, který záměrně paroduje vážné životopisné dokumenty. Film podtrhovala i krásná hudba Antonína Dvořáka, především jeho Romance pro klavír a housle op. 11, která je pro melodii Ladislavovy a Janovy krátké romantické lásky jako stvořená. Film nijak neruší, že představitel Ladislava Stroupežnického není Čech, ale Němec, to patří k dalším režisérským žertíkům. Z každého záběru je patrné, jak nad ním Hudeček přemýšlel a kolik si s ním dal práce. A práce to byla odvedená mistrovsky.

Ps: Po skončení promítání jsem stála u baru, rozdýchávala jsem film a objednávala si pití, když se vedle mě opřel o pult sám režisér Hudeček. Hrklo ve mně. Chtěla jsem ho oslovit a říct mu, že se mi jeho film moc líbil, a že má velký talent, ale nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo. Místo toho jsem se připitoměle zaculila na barmana, který mi přes pult podával sklenici s vínem.
Asi bych si propříště měla dát předsevzetí, že ho pochválím. A když ne jeho, tak nějakého jiného režiséra, který se vedle mě opře o pult.



Ladislav Stroupežnický (Julius Feldmeier) a Jan Aleš (Cyril Dobrý)


Zdroje:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 10. dubna 2016 v 9:20 | Reagovat

Pěkně napsaná recenze. Lituji, že jsem to také neviděla... Na druhou stranu "vtip" s napůl ustřelenou tváří bych asi nepochopila... :/

První týden v červenci máme v Varech Mezinárodní filmový festival, když přijedeš, můžeš herce i režiséry chválit prakticky na každém kroku ;)

2 Claudia Claudia | 11. dubna 2016 v 20:22 | Reagovat

Díky Ti. Inu, byl to černý humor, ten není pro každého. Na MFF přijedu moc ráda, s tím počítej :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama