Duben 2016

Srdce a kříž (část 2.)

26. dubna 2016 v 13:54 | Claudia |  Povídky

V době, kdy bych to rozhodně nečekal, přihlédl otec Cuthbert k mým zásluhám při christianizaci severních divokých kmenů, a ustanovil mě svým převorem. Veškeré mé povinnosti se tímto krokem ztrojnásobili, nyní jsem se musel významněji podílet na chodu kláštera a jeho hospodářství, zpívat při mších a pronášet modlitby místo otce Cuthberta, kterému to již jeho vysoký věk neumožňoval. Zhostil jsem se těchto povinností s pokorou a zodpovědností. Veškerá snaha ovšem padla na úkor mých tajných setkání s Emmou. Nemohli jsme se vidět tak často, jak bychom chtěli. Nešlo už jen tak ustat v osamělé polní práci a zběhnout strmou cestou k rozpukanému stromu.
Cítil jsem proto v duši rozmrzelost ze svého mnišského života, svázaného přísnou benediktinskou řeholí. To samé jsem četl i v Emminých mořsky třpytivých očích. Plány na útěk z kláštera se stávaly stále zřetelnějšími. Zprvu jen žertování o útěku z lásky bylo vážnější a vážnější. Společný zájem nám dodával odvahu, tedy jsme se smluvili na dni, kdy spolu utečeme. Mělo to být uprostřed léta, kdy bylo možné se několik dní potloukat divokou krajinou.
Ovšem léto toho roku bylo nepříznivé. Počasí bylo stále chladné, vlhké a deštivé. Pole byla podmáčená a úroda mizivá. Moře se rozběsnilo a zuřící příboj se svým řevem pojil s bouří, která vypukla jednoho dne. Tato bouře byla i v tomto nečasném létě neobvykle silná, přinášela neblahé předzvěsti. Jakoby oblohou plulo temné monstrum s rudýma očima a tlamou dštící pekelné plameny. Jakoby se nebesa a země měly otevřít a pohltit a spálit vše živé. Jakoby se blížil soudný den.
Vzduch byl cítit vodou, napětím, strachem. Celý den bylo šero, do střech kláštera bubnoval divoký liják. Dul silný vítr. Vlhký vzduch pronikal dovnitř každou skulinou. Bratři byli stísnění, neklidní. I já cítil neklid. Se svými obavami jsem se svěřil otci Cuthbertovi. Uklidňoval mě sice, ale i na něm jsem rozpoznával onen neklid, který se jako stín plížil chodbami kláštera a děsil každého bratra. Bouře zuřila nebývalou silou, hromy burácely blízko nás, vítr trhal chatrné střechy stodol. Nikdo z nás tu noc nespal. Klečeli jsme u svého lůžka s křížem v rukách a modlili se. Kdokoli se podíval skrze zatlučená okna ven, spatřil olověnou oblohu, černá převalující se mračna, a rudookou bestii kralující rozbouřenému nebi. Třásli jsme se strachem.
Modlil jsem se spolu s ostatními. Nemohl jsem si pomoct, a co chvíli jsem se stále obracel k oknu a pozoroval ten hrůzný výjev venku. Litoval jsem každého nešťastníka, kterého tento nečas zastihl samotného vprostřed cesty či v poli. Myslel jsem na ubohé vesničany v jejich nuzných proutěných chatrčích, které rozfouká i větší vichřice, natožpak bouře. Bratři se začali modlit za naše sestry v Dhiagacoris. Můj vnitřní zrak letěl přes kopec k vysokým kamenným zdem, stejným, jako byly ty naše. Myslel jsem na Emmu. Věděl jsem, že sestry také nespí, že se tísní strachem ve svém dormitáři a modlí se. Za spásu svou i naši. Hrom uhodil těšně vedle kláštera a bratři s překvapeným vyjeknutím nadskočili.
"Soudný den se blíží," pravil se strachem jeden z bratrů a začal odříkávat text z evangelia sv. Jana, "všichni budeme nuceni předstoupit před tvář boží a zpovídat se ze svých činů. Peklo a utrpení budou čekat na hříšné. Peklo tisíckrát horší, než je tato bouře."
A v ten okamžik, tímto úderem blesku a těmito slovy, se má mysl vyjasnila. Nastane konec světa a mou duši bude tížit hřích smilstva, tím hroznější, že je činěn mužem zaslíbeným Bohu.
Zděsil jsem se, když jsem si jasně uvědomil, jakým směrem se v posledních měsících ubíraly moje myšlenky. Místo Bohem jsem se zaobíral ženou. Jeptiškou. Krev se mi studem nahrnula do tváří a hrdlo se mi sevřelo. Co jsem to činil? Čím jsem to zastřel svůj rozum? Kolikrát bych si za toto děsivé provinění zasloužil zmrskat metlami a spustit přivázaný na žebříku do ledové vody? Ihned poté mé vědomí zachvátila další vlna smrtelné úzkosti o Emmu a její věčnou duši. Dostalo by se jí stejně přísného trestu jako mně. Skončili bychom navěky v nejhlubším pekle. To já ji uvrhl do hříchu, když jsem neodmítl její city. Neodolal jsem pokušení. Otec Cuthbert měl pravdu, jsem jen obyčejný muž, plný chtíče a lidské zkaženosti. Ale Emma nesmí trpět za mou slabost. Ani za tu svou. Bude nám odpuštěno, budeme spaseni. Nemůžeme nadále své svědomí obtěžkávat hříchem. Musíme s tím přestat. Hned. Dokud je ještě čas.
Bouře ustala teprve nad ránem. Bratři vyčerpáním usnuli. Já nemohl spát, ležel jsem a střádal v mysli veškeré argumenty, které jsem zítra hodlal Emmě předložit.
Po tvářích mi přitom tekly slzy.

Dalšího dne nebe zářilo blankytem, nikde ani stopa po včerejší bouři. Vzduch se vyčistil a kolem zavládla lehkost léta. Z jitra, poté, co skončila matutina, jsem seběhl dolů z kopce vysokou šumící trávou k našemu rozpukanému stromu na půli cesty mezi Lindisfarne a Dhiagacoris, abych vyčkal na Emmu. Přiběhla po hodné chvíli, udýchaná, ale usměvavá jako jitro nad námi, pod rukou si nesla košík s bylinami. Ještě než ke mně doběhla, sáhla si do rukávu kutny a vyňala odtud složený vzkaz pro mě. Nepřivítal jsem ji úsměvem jako obvykle. Se znepokojením jsem si všiml, že si přibarvila rty brusinkami, aby se mi zalíbila.
"Emmo," pozdravil jsem ji chladně a sklopil pohled k zemi. Všimla si té změny a ihned zvážněla.
"Stalo se něco, Athelstane?"
"Já," řekl jsem třesoucím se hlasem, "přemýšlel jsem. Nemůžeme spolu utéct. Ani se nemůžeme dál scházet."
Úsměv jí pohasl na tváři a čelo se jí zachmuřilo. Třpytivá hladina jejích očí potemněla.
"Cože? Proč ne?"
"Ta včerejší bouře něco znamenala. Nebyla to jen bouře. Byla to předzvěst blížícího se konce světa."
"Konec světa bude tak jako tak. Co na tom sejde, když zemřeme v klášteře, nebo ve svém vlastním domě?"
"Nejde o tělo, jde o naše duše. Ty a já jsme se zaslíbili Bohu a přitom spolu pácháme hřích smilstva."
"Ještě jsme nezhřešili, ačkoli v myšlenkách tisíckrát."
"Taková myšlenka nesmí být přeměněna ve skutek."
Rozhořčeně zamrkala a prudce vydechla. Dosud jsme se kvůli ničemu nepohádali a nastalé tísnivé ticho mi rozrušením krátilo dech. Emmino třpytivé moře po mně začalo metat blesky.
"Takže to, cos mi sliboval, že spolu utečeme, že se vezmeme a založíme rodinu, to všechno byla lež?"
"Nebyla, Emmo, byla to pravda. Já sám tomu bezvýhradně věřil. Ale v noci jsem měl cosi jako boží vnuknutí, při kterém jsem si uvědomil, že děláme chybu. Zaplatili bychom za to vyšší cenu, než bychom unesli."
"Proč si myslíš, že neděláš chybu právě tím, že mě opouštíš?"
"Protože tak stojí psáno. Konec světa se nachýlí a čistí budou spaseni. Až se jednou setkáme na onom světě, pak budeme moct být spolu. Protože tam už nebude žádný hřích. Ale teď se musíme rozloučit."
"Athelstne…," hlesla Emma zoufale.
"Věř mi, musí to tak být. Nemáme, kam bychom šli. Kdybychom utekli, stali bychom se psanci ve vlastní zemi. A pak, tvá matka, Emmo, tě tady potřebuje. Bez tebe a tvé péče zahyne stejně jako suchý vykořeněný strom," vzal jsem její ruku do dlaní a přitiskl si ji na srdce.
"Modli se za mě, prosím. Já se budu modlit za tebe. Ochraňujme jeden druhého."
Hleděla na mě skelným netečným pohledem. Pak sklopila oči a zpod víček se rozeběhly dvě kapky slz. Její ruka na mé hrudi mi stiskla kutnu. Pomalu a ztěžka se nadechla a vydechla. Nepřemohl jsem se, přitáhl ji k sobě a objal jsem ji. Stejně neohrabaně jako poprvé. Neuměl a nedokázal jsem jí jinými slovy vysvětlit, proč ji opouštím, že se zříkám její lásky a naší společné budoucnosti. Políbil jsem ji na spánek a vyvinul se z objetí.
"Bůh s tebou, sestro Emmo," řekl jsem a hlas se mi slabě zajíkl. Oči a nos měla zarudlé pláčem. Tolik se podobala té dívce zachumlané v červeném plédu, o níž jsem kdysi nic nevěděl. Ani jak se jmenuje. Její slzy se ve slunci třpytily jako slané kapky ulpívající na kamenech na mořském břehu. Naposledy jsem k ní přistoupil a něžně je setřel palcem. Stiskla mi zápěstí a pomalu mou ruku od sebe odtáhla. Pak svou dlaní ještě pomaleji hladila mou dlaň, až se naše ruce rozpojily.
"I s tebou, bratře Athelstane," řekla a smutně se usmála. Ztěžka jsem polkl, tlak v krku a na hrudi mi téměř nedovoloval dýchat. Emma stiskla v ruce svůj vzkaz a opět ho ukryla do rukávu. Nadhodila si košík s bylinami a obrátila se k odchodu. Díval jsem se za ní, jak odchází. Bylo mi těžko, přepadl mě stesk, děs, výčitky za to, že jsem ublížil své milující a milované dívce. Ale musel jsem to udělat, abych zachránil naše duše.
Emma to věděla.
Já to věděl.
Ale ani jednomu se tím neulevilo.

Ještě téhož dne, brzy po poledni, sotva jsme odsloužili nonu, přiběhl jeden z bratří, vyděšený na smrt, a křičel, že na pobřeží viděl loď plnou řvoucích ďáblů. Všichni se zděsili, křičeli, že nastal konec světa, padali v modlitbách na kolena a zoufale se obraceli ke mně a k otci Cuthbertovi o pomoc. Zpanikařil jsem při té strašné zprávě. Zoufale jsem pobíhal po klášterním dvoře a svolával všechny bratry. Jednoho z bratrů jsem poslal zvonit na zvon, abych svolal i ty, kteří se právě pohybovali mimo klášter.
"Co se děje, bratře Athelstane? Proč zvoní poplašný zvon?" zeptal se otec Cuthbert.
"Jsou tady," vydechl jsem schváceně vykřičeným hlasem.
"Kdo je tady?"
"Peklo," vykřikl kterýsi bratr vedle mě, "se všemi svými ďábly. Nastal konec světa, Otče. Musíme se schovat."
Náš klášter byl přes veškerý svůj věhlas malý, a kromě kostela neexistovalo bezpečné místo, které by nás mohlo všechny pojmout. Část bratrů, kteří se svěřili pod ochranu otce Cuthberta, se shromáždila v sýpce. Já odvedl své bratry do sakristie v kostele, kde jsme poklekli a modlili se o záchranu.
Něco bylo ve vzduchu. Ti ďáblové, o nichž mluvil náš vyděšený bratr, a kteří se v první chvíli zdáli pouze plodem jeho mysli, byli skuteční. Slyšel jsem jejich kroky, jak se od moře blíží k našemu klášteru. Cítil jsem je před našimi branami. Vyhlédl jsem ven skrze okénko v sakristii. Vypadali jako lidé, neměli zrůdné černé tváře a drápy místo prstů, ale přesto se nepodobali lidem, které jsme znali. Byli to lidé, ale cizinci. Byli ozbrojeni. Pak se ozvalo několik dutých ran a naše brána padla k zemi.
Vstoupili dovnitř. Bratři náhle ztratili důvěru ke svému úkrytu a rozeběhli se, kam je nohy nesly. Rozeběhl jsem se za nimi, zkoušel alespoň některé chytit za kutnu a přimět je zůstat v úkrytu. Ale třesk mečů, řev cizinců a kvílení ubohých bratří zmařily mé naděje na jejich záchranu. Cizinci se zdáli být všude, několik jsem jich zahlédl kostelními okny. Vysocí, dlouhovlasí a bradatí, oblečení v kožešinách a ozbrojení meči a sekyrami. Svými zbraněmi se oháněli na všechny strany. Bratři, kteří se před nimi snažili utéct, byli krutě vražděni. Strach mě sevřel jako do kleští, rychle jsem se obrátil, abych se opět mohl skrýt v sakristii.
Teprve teď jsem si všiml, že na oltáři leží evangelium sv. Jana, nejcennější kniha našeho kláštera, poklad nad poklady, ochraňující slovo samotného Boha. Popadl jsem knihu a přitiskl si ji na prsa. Nechtěl jsem připustit, aby ji cizinci ukradli a zničili coby věc pro ně bezcennou. Venku na prahu kostela se v tu chvíli ozvaly těžké kroky. Strachy bez sebe jsem se schoulil za hlavní oltář, protože na útěk do sakristie už jsem neměl čas. Tiskl jsem k sobě evangelium a jediné, co jsem si přál, bylo na místě zmizet. Slyšel jsem, jak se s tichým zavrzáním otevřely dveře kostela. Cizinci vstoupili dovnitř.
Přikrčil jsem se ještě víc, snažil se nehýbat, nedýchat. Jejich kroky se s ozvěnou rozléhaly kostelem, písek jim skřípal pod botami, smáli se, bavili se mezi sebou, cinkali našimi cennostmi a oltářními nádobami. Nic nerozbíjeli, nedělali skoro žádný hluk. Mluvili spolu řečí, kterou jsem znal ze svých misijních cest po severu. Tedy Vikingové! Jedni z oněch nebezpečných divokých kmenů, které jsou stále pohanské. Po těle mi běhal mráz, křečovitě jsem tiskl ruce v pěst. Zavřel jsem oči a začal se zoufale modlit.
"Bože," opakoval jsem v duchu, "náš všemohoucí Otče, zachraň mě. Pokud mě zachráníš, celý se Ti zasvětím. Upustím od všeho byť jen vzdáleně světského. I od Emmy. Jak jsem slíbil, budu jí pouze duchovním bratrem, tak jak mám být. Pokud je to pro Tebe stále málo, už nikdy se s ní nesetkám, ačkoli mi jen pomyšlení na to rozdírá srdce a láme kosti. Můj život, mé tělo, má duše, patří Tobě."
S hrůzou jsem vzhlédl, když se kroky přiblížily ke mně.
A pak jsem ho uviděl.
Vousatý světlovlasý obr se sekyrou za opaskem.


Jeptišky z kláštera Dhiagacoris zaslechly hluk a všimly si dýmu stoupajícího nad mořským pobřežím. Okamžitě se rozeběhly do vesnice a přivolaly pomoc. Přišly však pozdě. Naskytl se jim děsivý pohled. Klášter Lindisfarne byl vypálen, vydrancován, a všude kolem se válely zkrvavené mrtvoly povražděných mnichů. Vzduch byl cítit kouřem a nevinnou krví. Sestry se rozplakaly nad svými bratry a začaly se v pláči modlit. Vesničané prohledali vypleněný klášter a vynesli mrtvé.
Sestra Emma procházela od jednoho mrtvého ke druhému, poznávala je, každého požehnala křížem a pronesla, "Nechť tvá duše odpočívá v pokoji, bratře Lewisi, Nuwile, Cuthberte." Především nález těla otce Cuthberta vyvolal zděšení. Nebylo nejmenších pochyb, že samotní ďáblové pekelní přijeli pobít svaté muže Northumbrie. Sestry s pláčem začaly předčítat z evangelia sv. Jana a zpívat hymny mučednické smrti. Emma obcházela špalír mrtvých už alespoň potřetí a pološeptem si s jistou úlevou mumlala "Není tady". Zadívala se na slunné nebe, které bylo při takovém neštěstí téměř nepatřičné, a v duchu pronesla modlitbu:
"Bože, pokud Jsi zachránil mého bratra Athelstana před smrtí, chraň ho i nadále. Nedej mu zahynout. Přiveď ho v míru a pokoji zpět domů. A pokud je mu souzeno zůstat tam, kam byl odveden, dej mu dlouhý a šťastný život.
Amen."


………

Vysvětlivky pro ty, kteří nepsali bakalářku o benediktinech :P

Oblát - dítě, umístěné do kláštera, aby se mu dostalo výchovy a vzdělání. Většina těchto bývalých oblátů později v klášteře zůstala i v dospělosti jako mniši.
Noviciát - obvykle rok trvající doba, po kterou se adept rozhoduje, zdali se stane mnichem, či nikoliv.
Kompletář - večerní pobožnost zakončující den.
Dormitář - společná ložnice mnichů.
Matutina - první mše nového dne, sloužená kolem 4. hodiny ranní.
Ranní mše - pobožnost sloužená od půl 8 ráno.
Převor - pravá ruka opata kláštera, jeho pobočník a zástupce v opatově nepřítomnosti.
Nona - odpolední půlhodinová bohoslužba, sloužená od 14:00 hodin.




Srdce a kříž (část 1.)

26. dubna 2016 v 13:46 | Claudia |  Povídky
Pro fanoušky seriálu Vikings http://www.csfd.cz/film/322131-vikings/prehled/. Mohou číst i ti, co to neviděli, jelikož se povídka odehrává před dějovou linkou seriálu.

(Vikings fanfiction: Athelstan).

Úvodní poznámka:
Ráda si upravuji historii podle sebe a ani tato povídka není výjimkou. Kromě toho, že jsem značně zjednodušila duchovní a fyzické povinnosti mnichů té doby, a poněkud jsem pozvedla slávu kláštera Lindisfarne, jsem také přidala na tento poloostrov, vedle mužského kláštera, fiktivní ženský klášter.
Dejme tomu, že o něm historie mlčí, jelikož byl zničen jen pár let po Lindisfarne, už neobnoven, a následkem rivality mezi tímto ženským a mužským klášterem, ani nezachován v záznamech.

Dost bylo keců, jdeme na to ...


…………



Můj řeholní život začal velmi brzy. Pocházel jsem z rodiny požehnané mnoha syny, z nichž já byl nejmladší. V sedmi letech mě tedy rodiče, zčásti aby se příliš netrhal majetek, a zčásti, aby bylo postaráno o jejich nesmrtelné duše, dali do kláštera Lindisfarne na Svatém ostrově v Northumbrii, coby obláta. Tomuto rozhodnutí jsem se nevzpíral. Byl jsem pokorný, vlídný a mírný, jak se na mladého chlapce sluší, okouzlený tímto zvláštním světem, prodchnutým kadidlem, svitem svíček, modlitbami a zpěvem mnichů, který se nesl kostelem a stoupal až nahoru k nebi.
Ve věku, kdy se z chlapce stává muž, jsem vstoupil do noviciátu. Mohl jsem se svobodně rozhodnout klášter opustit a vrátit se domů. Ale domov jsem už skoro neznal, svým skutečným domovem jsem nazýval Lindisfarne a po letech strávených v tichém klidu, rozjímání a modlitbách, jsem byl přesvědčen, že je moje místo tady, ve službě Bohu. Stal jsem se mnichem.
Za tu dobu jsem v sobě objevil nadání pro porozumění cizím jazykům a jejich zapisování. Několik let jsem poté strávil misijními cestami na sever, kde jsem společně se svými bratry obracel tamní divoké kmeny na křesťanství. Do Lindisfarne jsem se vrátil unavený, přesycený světem venku a vděčný za božský klid, řád a mír, který mi klášter poskytoval.


Jednoho deštivého večera se ozvalo zoufalé bušení na bránu. Byli jsme právě uprostřed večeře. Zanedlouho přiběhl bratr dveřník, aby opata informoval o nečekané návštěvě. Seděl jsem v opatově blízkosti, a slyšel tak téměř každé slovo, které dveřník sípavě šeptal do ucha opata Cuthberta. Prý dvě ženy, koktal, na poutní cestě, jedna je velmi nemocná. Ubytoval je v hostinském křídle a kuchaře už požádal o večeři. Otec Cuthbert souhlasně pokýval hlavou a oblažil dveřníka pochvalnými slovy. Dveřník poté odešel a věc byla skončena. Dojedli jsme večeři a vstali jsme, abychom se odebrali do kostela na kompletář. Poté jsme odešli do dormitáře a ulehli ke spánku.
Většinou jsem spal dobře, nerušen chrápáním bratří, ani bouří a zuřícím příbojem, které řádily venku, ale tentokrát se mi usnout nedařilo. Na hrudi mi ležela velká tíha. Nakonec, ještě pár hodných chvil před zvoněním na matutinu, jsem vstal a tiše bloumal chodbami. Přemýšlel jsem. Myšlenky mi v hlavě vířily jako roj komárů. Myslel jsem na iluminaci, na které jsem odpoledne pracoval a hříšně se opájel její krásou. Na duhu, kterou jsem zjitra viděl nad mořem, dokonce i na večeři, která mi nechutnala.
A pak se mé myšlenky stočily k oněm dvěma poutnicím, které u nás nalezly přístřeší. Zastavil jsem se. Co když mi Bůh dává znamení? Co když chce říct "Nespi, služebníku a jdi za nimi, potřebují tě." Neříkal přece dveřník, že jedna z žen je nemocná? Vykročil jsem křížovou chodbou směrem k hostinském křídlu. Náš klášter často hostil poutníky a návštěvníky. Mohli jsme se chlubit i tím, že se tu jednou zastavil i sám král Aelle se svou družinou a strávil zde celé tři dny. Hosté měli své vlastní křídlo, tedy nijak nerušili náš klid. Na cestu jsem si vzal louč, chodba nebyla osvětlena. Bratr dveřník vždy ubytovával hosty v nejbližší cele. Před dveřmi jsem se zastavil a naslouchal. Kolem se rozprostíralo pouze velebné ticho. Tu se náhle za dveřmi ozval uši drásající kašel a poplašený hlas. Už jsem neváhal a zaklepal jsem na dveře. Slyšel jsem zavrzání postele, pak se kdosi za dveřmi zeptal: "Kdo je to?"
"Jmenuji se Athelstan, paní," řekl jsem, "přišel jsem se podívat na tvou společnici."
Dveře se pomaličku a se skřípotem otevřely. Ve svitu louče se objevila postava o málo menší, než jsem byl já, celá zachumlaná do červeného vlněného plédu. Ustoupila stranou, abych mohl projít. Vešel jsem do cely. V krbu plápolal silný oheň, který studenou místnost příjemně vyhříval. Na posteli blíže krbu ležela šedovlasá žena, zabalená v podobném plédu a tiskla si k ústům rukáv svých ubohých šatů. Když jsem se k ní přiblížil, opět se dávivě rozkašlala. Měl jsem zlé tušení, že je to suchá nemoc. Obrátil jsem se k ženě, která mi otevřela.
"Snad bych měl zavolat bratra apatykáře," řekl jsem. Z červeného plédu na mě hleděly dvě třpytivé oči, barvou se podobaly mořské hladině za slunného dne. Pomalým pohybem si odhrnula pléd z úst a zašeptala: "Moc tě prosím."
Rty měla rozpukané zimou, tváře a nos zrudlé, ale to jí nic neubíralo na tom, že byla krásná. Hleděl jsem na ni, okouzlen tou tváří, že jsem zapomněl, oč jsem byl požádán. Z tohoto zaujetí mě vytrhl další záchvat kašle, který s ubohou ženou mocně škubal. Rychle jsem vyrazil temnou chodbou zpátky do dormitáře. Sklonil jsem se nad bratrem apatykářem, probudil ho a ještě zívajícího a mžourajícího ho vlekl chodbou zpátky do hostinské cely. Po zběžné prohlídce potvrdil suchou nemoc. Stará žena byla velmi slabá a nezdálo se, že by dožila jitra. Apatykář proto odešel vzbudit kuchaře, jelikož se domníval, že silná slepičí polévka by ženě mohla ulevit. Zůstal jsem sám s umírající ženou a její dcerou. Seděla na matčině posteli, s tváří zakrytou plédem a dlaněmi, a plakala. Stál jsem uprostřed místnosti a nevěděl, co dělat.
"Je mi to velmi líto, paní," vypravil jsem ze sebe nakonec, "budu se za duši tvé matky modlit."
Dívka ustala v pláči a zvedla hlavu. Otřela si slzy hřbetem ruky, vstala z lůžka, pomalu došla ke mně a pak mě nečekaně objala.
"Jsem tak ráda, že jsi přišel," vzlykala mi na hrudi, "nechtěla jsem tu být sama. Prosila jsem Boha o pomoc. A ty jsi přišel," zvedla ke mně tvář, mokrou slzami, a usmála se. Ten okamžik byl více, než podivný. Neobratně jsem ji hladil po zádech, nezvyklý takové činnosti, zdálo se mi, že se všechno kolem rozplývá a splývá do jednoho kruhu mlhy, v jehož středu jsme stáli já a ona. Hleděli jsme si do očí a na rtech nám tančily plaché náznaky úsměvu. Dodal jsem si odvahy a sevřel své paže kolem jejího útlého pasu.
Mnich s dívkou v náručí, jaká hanebnost. Mnich má vždy řádně umrtvovat veškeré přízemní žádosti těla a zapuzovat hříšné myšlenky. Horká krev zasluhuje zchladit. Zdálo se mi, že jsem zaslechl spěšné kroky, dokonce jsem měl pocit, že na nás hledí zvědavé oči. Přepadly mě obavy. V případě prozrazení bych byl přivázán k žebříku a spuštěn do temné chladné díry po pás do ledové vody. Ale nic na světě by mě v tu chvíli nepřimělo pustit tu dívku z náručí.
"Bratře Athelstane."
Otřel jsem se tváří o pléd a pootevřel oči. Mezi dveřmi stál apatykář a za ním se tísnil kuchař s mísou v rukách. Ledová voda mi zaplavila kotníky a nezadržitelné stoupala vzhůru. Ve chvíli, kdy se voda dotkla mých slabin, se mi dívka vyvinula z objetí.
"Prosím, paní, neplač. Ještě není pozdě," chlácholil ji apatykář a pokusil se o gesto vstřícného pohlazení. Stejně neobratně jako já, jak jsem si všiml.
V chabém světle louče si naštěstí nevšiml našeho okouzlení, a objetí pokládal za zcela nevinné.


Bratr apatykář mě a kuchaře ihned poslal spát a zůstal se ženami o samotě. Dalšího rána jsem ho vyhledal a vyptával se na nemocnou. Potěšilo mě, když mi řekl, že se ženě znatelně ulevilo. Po ranní mši si mě k sobě dal zavolat opat Cuthbert.
"Bratře Athelstane," řekl mi vlídně, "slyšel jsem, co se přihodilo v noci. Sám Bůh jistě zařídil, abys tam zavčasu přišel a tu ženu zachránil."
"Ano, otče, měl jsem vnuknutí, které mi nedalo spát."
"Ovšem, nabízí se otázka, co s nimi uděláme." přerušil mě opat. "Není dobré, abychom v mužském klášteře měli dvě osamocené ženy. Leč, na to se sama nabízí odpověď. Nedaleko odsud stojí ženský klášter Dhiagacoris, jehož jeptišky jsou známé svou vysokou úrovní péče o nemocné."
Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, že s nemocnou ženou odejde i její krásná dcera. "Otče, nejsem si jistý, jestli zdravotní stav té ženy přečká cestu," řekl jsem neurčitě.
"Musíme doufat, že ano. A pokud snad ne, pak je to vůle boží."
Mlčel jsem, jelikož jsem věděl, že proti boží vůli nelze vzdorovat.
"Nehledě na to," pokračoval opat, "že její dcera o ni oddaně pečuje a zajisté tak bude činit i cestou do Dhiagacoris."
"Ano, to jistě bude," přisvědčil jsem bezbarvě, zbaven veškerých svých nadějí na pozdržení jejich přítomnosti. Otec Cuthbert se na mě na okamžik zadíval.
"Bratře Athelstane," jeho hlas dostal hrozivý nádech, "donesla se mi zvěst, že tě viděli s dcerou té ženy v objetí. Je to pravda?!"
Překvapením jsem otevřel ústa, ale přesto jsem rozechvěle přikývl. "Ano, otče, je. Ona… byla vyděšená, bála se o život své matky, tak…"
"Tak jsi ji obejmul," řekl opat skoro výsměšně, "jako obyčejný muž, plný chtíče a lidské zkaženosti."
"Tak to nebylo," pokusil jsem se o chabý odpor, ale hrozivý pohled otce Cuthberta mě ihned umlčel. "Prosím za odpuštění, otče," dodal jsem krotce. Rozklepal jsem se a zuby se mi rozdrkotaly při pomyšlení na jámu plnou ledové vody.
"Athlestane," řekl opat tentokrát téměř otcovsky, "měj neustále na paměti, že pro mnicha neexistují krásné ženy. Pouze ty zbožné. Chápu, že jsi mladý a nevinný, ale právě odmítáním pokušení se můžeš posílit." Sklopil jsem oči a přikývl na znamení souhlasu. Otec Cuthbert se náznakem usmál.
"Dobrá. Pro dnešní den budeš na znamení pokání bez večeře a odříkáš třicetkrát Otčenáš."
Sklonil jsem hlavu a poděkoval jsem otci Cuthbertovi za mírný trest. Ale i přesto jsem si nadále potajmu hřál v mysli obraz té dívky. Celý svůj dosavadní život jsem strávil v klášteře mezi svými bratry, jediná žena, k níž jsem kdy měl bližší vztah, byla má matka. Coby mnich jsem se o ženy nesměl zajímat. Sice jsem občas rozmlouval s poutnicemi a jeptiškami z Dhiagacoris, ale žádná z nich ve mně nepodnítila myšlenku na hřích. Žádná. Dokud nepřišla ona. Ani jsem nevěděl, jak se jmenuje.
Od té noci jsem se s ní už nesetkal. Ihned po rozhovoru s opatem mě pohltil každodenní koloběh povinností a teprve večer, když se ostatní bratři pustili do jídla, se ke mně doneslo, že ty dvě ženy byly převezeny do Dhiagacoris. Srdce v hrudi se mi bolestivě sevřelo. Abych na tuto ztrátu zapomněl, pustil jsem se opět do neubývající práce na obtížných iluminacích. Pracoval jsem rychle, metodicky. Za několik dní byla bolest o poznání menší a má hruď se opět uvolnila.
Ze setkání s krásnou neznámou dívkou se zvolna stávala příjemná vzpomínka.


O několik měsíců později, na Velikonoční pondělí, se před Lindisfarne shromáždila malá skupinka mnichů, k níž jsem se přidal také já. Jako každý rok jsme sešli z vysokého kopce, na němž stál náš klášter, a vypravili se do vesnice podělit vesničany tradičními milosrdnými dary. Cesta vedla kolem kláštera Dhiagacoris. Viděli jsme, že se před bránou houfuje taktéž skupina jeptišek. Jako každý rok jsme je minuli pouze s pokývnutím hlavou a znatelně zrychlili krok, abychom v žárlivé rivalitě obdarovali potřebné jako první. Tato naše řevnivost vůči ženám, svatým stejnou měrou jako my, mi vždycky připadala směšná.
Vzduch byl cítit hnojem, bídou, smrtí a dalšími lidskými pachy. Vesničané, shromáždění ve špalírech kolem našich cest, s modlitbami a prosbami natahovali špinavé upracované ruce a vděčně přijímali naše dary, jídlo, víno, peníze a šatstvo. Každý obdarovaný se poté nechal požehnat křížem a několika slovy. Věděl jsem, že někteří bratři využívají hojnosti našeho zástupu a potají se odtrhnou, aby se mohli vidět se svými blízkými. Také já, poté, co jsem rozdal veškerý svůj podíl milosrdenství, jsem se ze zástupu nenápadně ztratil, abych mohl v samotě a tichosti obdivovat krásy přírody, velkého božího díla.
Pomalu jsem se vracel ke klášteru. Zdáli jsem viděl, že u otevřené brány, nedaleko skupiny poutníků, postávají dvě ženy a rozmlouvají spolu. Jedna byla jeptiška v černém zavití, druhá měla bílý závoj novicky. Obě držely v ruce košíky. Došel jsem k nim.
"Bůh s vámi, sestry," pozdravil jsem je.
"I s tebou, bratře Athelstane." Ten jasný hlas bych poznal mezi tisíci. Zvedl jsem překvapeně hlavu a střetl se s mořským třpytem očí své krásné neznámé dívky. Srdce se mi rozbušilo jako o život.
"Paní?!" zvolal jsem nevěřícně. Usmála se. Bílý závoj jí vlál kolem krásné tváře. Také jsem se usmál.
"Jsem Emma," prozradila konečně své jméno a nepatrně se začervenala, "přinášíme vám dar z kláštera Dhiagacoris," pozvedla košík naplněný červenými jablky, její společnice opatrně nesla košík vajec. Dary z Dhiagacoris do Lindisfarne přicházely průběžně celý den, stejně jako dary z Lindisfarne do Dhiagacoris. Sestrám a bratrům se příčilo používat vozy a káry pro přepravení většího množství darů, a proto byli někteří bratři nebo některé sestry stále na cestě mezi kláštery. Když jsem sestry vedl do klášterní spíže, bylo mi velmi příjemné slyšet za sebou Emminy kroky a cítit její pohled. Stále jsem nemohl uvěřit svým očím, že ji opět vidím, poté, co jsem nabyl pevného přesvědčení, že se naše cesty již nesetkají, a poté, co bylo mé srdce vyléčeno z nejhoršího stesku.
Počkal jsem, až sestry předaly své dary správci klášterního sklepa a pak jsem se nabídl, že je doprovodím do Dhiagacoris. Starší jeptiška, silná statná žena, na to neřekla nic, vzala dva prázdné košíky a vyšla rychlým krokem po strmé, bílým pískem vysypané cestě. Brzy nás dva nechala daleko za sebou. Scházeli jsme kopec, na němž stálo Lindisfarne. Šli jsme vedle sebe pomalu, co noha nohu mine. Kolem nás se prostíraly úrodné pláně zářící zelení, dole pod námi bouřil příboj moře. Vzduch byl vlahý slunečným jarem. Mlčeli jsme, ale v duchu jsme přemýšleli. Z hlubin pomíjivé paměti jsme vytahovali každé slovo, které jsme spolu pronesli, a které kdokoliv jiný pronesl o nás. Po chvíli tohoto vzpomínavého mlčení mě přepadlo zlé tušení.
"Emmo," obrátil jsem se k ní, "tvoje matka…?"
"Má matka je v pořádku," přerušila mě s úsměvem, "sestry se o ni dobře starají. Sice se zcela neuzdraví, ale Bůh jí může dopřát ještě dlouhý život."
"Proč jsi vstoupila do Dhiagacoris?" zeptal jsem se.
"Abych s ní mohla zůstat a starat se o ni společně se sestrami. Proto jsem se také stala novickou."
"Zůstaneš v klášteře i po uplynutí noviciátu?"
"Ano, neopustím svou drahou matku. A poté, až se její čas naplní, budu nadále hledět spásy její nesmrtelné duše."
Pak se opět rozhostilo další přemýšlivé ticho. Nebylo to napětí, co mezi námi nastalo, ale měl jsem silný pocit, že se něco stalo, anebo pokud se to ještě nestalo, tak se to stane velmi brzy. Emma se náhle zastavila a zadívala se na mě. Trochu pootevřela ústa a zase je zavřela, jakoby hledala správná slova. Krásná tvář jí v bílém závoji opět poněkud zrudla.
"Athlestane," řekla mi a sklopila zrak, "sestra Clara je odtažitá a nemluvná. Obvykle chodí s dary pro vás sama. Ale já jsem se dobrovolně nabídla, abych ji mohla doprovodit. Doufala jsem, že tě znovu uvidím."
Teď jsem já pootevřel ústa naprázdno. Její plachá upřímná slova i mně vháněla do tváří ruměnec. Srdce se mi rozbušilo přívalem štěstí společně s hřejivým vědomím, že jsem té krásné dívce drahý stejně, jako ona mně. Stydlivě jsem se usmál a sklopil oči.
"Emmo," začal jsem třesoucím se hlasem. Věděl jsem, že bych ji měl pokárat za to, že ona, novicka, říká takováto svádivá slova mně, mnichovi. Ale nedokázal jsem to. "…Emmo," zopakoval jsem, "nikdy jsem necítil větší štěstí, než když jsem tě znovu uviděl."
Mluvili jsme spolu ten den ještě dlouho. Sešli jsme z rovné bílým pískem vysypané cesty a sestoupili až dolů na pobřeží. Vyprávěli jsme si o našem dětství, radostech, starostech. O čemkoliv, co nám myšlenka přinesla na jazyk. Hvízdavý mořský vítr nám rval kutny na těle a šlehal nás do tváří. Rackové se nám zpovzdálí vysmívali. Svět se zmenšil pouze na tento skalnatý kout. Opět jsem ji obejmul a ona si schovala tvář na mé hrudi. A tehdy, tam dole u moře, kam bylo z kláštera na dohled daleko, tam, ó lidská zkaženosti, jsme se poprvé políbili. Do kláštera Dhiagacoris jsem svoji sestru dovedl až téměř za soumraku. Cestou zpět jsem se připojil k jedné vracející se skupince bratrů. Té noci jsem spal zdravým, klidným spánkem a do mých dnů opět zasvitlo slunce radosti.
Nebylo sice mnoho příležitostí, při kterých se mohli mniši z Lindisfarne setkávat s jeptiškami z Dhiagacoris, ale láska má odpověď na všechny nesnáze. Brzy jsme si s Emmou začali nechávat vzkazy v rozpukaném kmeni starého stromu na půli cesty našim klášterům. Od prvotního ostychu a jemných náznaků naše písemnosti brzy nabyly podobu milostných vyznání. Prvních, jaké jsem kdy napsal. Červenal jsem se, když jsem je ukrýval do kmene stromu a navečer ještě víc, protože jsem věděl, že Emma už můj vzkaz má a už ho možná i přečetla. Její planoucí tváře a jiskřivý třpyt mořských očí mi při dalším setkání potvrdily, že se i její myšlenky ubírají stejným směrem jako ty mé.
Činili jsme tak velmi dlouho, přešlo léto, podzim, zima. Opět nastalo jaro. Teprve po dlouhé, předlouhé době jsem v sobě našel odvahu si přiznat, že jsem se zamiloval. Navzdory umlčování žádostí těla, plísnění duše za nedovolené myšlenky, modlitby a prosby k Bohu, aby od nás tuto hříšnou a nebezpečnou náklonnost odňal, jsem se cítil stále více uvězněn v osidlech lásky. A co bylo nejhorší, byl jsem v těch osidlech šťastný. Jakkoli jsme se oba snažili nenechat se ovládnout svými city a nedat najevo víc, než jen zdání čistého, přátelského vztahu, bylo více, než zjevné, že to věčně tajit nedokážeme. Nevím, kdo o tom začal mluvit první. O tom, co jsme se chystali udělat.
O útěku.
O novém společném životě.
O manželství, rodině.
Všechno, i těch pár kroků z klášterní brány, se náhle zdálo být tak snadné.



Sen

18. dubna 2016 v 21:44 | Claudia |  Zápisník
V té době asi před měsícem umřela babička.

Seděla jsem u ní na posteli a povídaly jsme si. Najednou se zeptala:
"Jak se má tvůj muž?"
Zasmála jsem se a řekla jsem, že přece žádného muže nemám. Zatvářila se zmateně.
"Tak kdo je ten za tebou?"
Zděsila jsem se a rychle se otočila. Za mnou jen prázdný pokoj.
"Ale babi, tady nikdo není."
"Ale je, dívá se na tebe."
Ucítila se, že za mnou opravdu někdo stojí. Chtěla jsem se otočit…… a vzbudila jsem se.

Furiant - 30. 3. 2016, Bio Oko, Praha

6. dubna 2016 v 21:42 | Claudia |  Filmy


Někdy během letošního února se mi dostala do ruky pochvalná recenze na cenami ověnčený studentský film Ondřeje Hudečka Furiant, vyprávějící o mládí slavného českého dramatika Ladislava Stroupežnického. Toho, s nímž si svého času dopisoval i velikán Jára Cimrman.
Když jsem pak dohledávala potřebné informace, zjistila jsem, jak zajímavý a tragický byl Stroupežnického život. Že byl v mládí velmi hezký, ovšem drzý, zlomyslný a úmyslně krutý. Že měl jako sedmnáctiletý milostné pletky se starším bratrem Mikoláše Alše, Janem. Že se až moc citlivý Jan kvůli jeho agresivní žárlivosti zastřelil. Že se chtěl zastřelit i sám Stroupežnický, ale udělal to tak nešikovně, že si "pouze" ustřelil obličej, včetně nosu, čelisti, zubů a brady. Že na něm byly provedeny jedny z prvních plastických operací v Čechách. Že nosil nasazovací nos, přidržovaný na obličeji pomocí brýlí. A to vše v oněch sedmnácti letech, na samém počátku života, který trval ještě několik desítek let.

Litovala jsem ho. Ačkoli jsem chápala onen "plán osudu," který se neohlíží na jedince. Kdyby to ten divoký mládenec neudělal, nikdy by ho ani nenapadlo přečíst si knížku, natož dokonce napsat divadelní hru. Dál by si lítal po polích s puškou, mrzačil by zvířata a využíval lidi ve svůj prospěch.
Přesto jsem ho litovala. A chtěla jsem ten film vidět.
Po marných pokusech najít něco o jeho promítání, jsem sebrala odvahu a napsala svůj dotaz na fb stránku filmu. Odepsal mi sám režisér Ondřej Hudeček, že se brzy chystá několik promítání. Potěšilo mě to, především, že mi odepsal on. Komu se poštěstí, že mu napíše sám velký rejža? Usmívající se Když jsem pak zjistila, že promítání bude na konci března v Praze, zmobilizovala jsem sestru a jelo se.

Jelikož má film Furiant jen necelých 30 minut, skládalo se celé promítání z pásma asi pěti krátkých filmů. Furiant byl až na konci jako zlatý hřeb programu.
První film, s názvem Táta, byl o těžkém vztahu syna a otce, trpícího demencí. Ten mě hned zpočátku dost sklíčil. Pak následoval horor Lesapán, věnovaný Karlu Jaromíru Erbenovi, který mě naopak nabudil, protože horory miluju, na rozdíl od sestry, která vytrvale zavírala oči. Troufám si ho označit za druhý nejlepší z celého večera. Pokračovalo se několikaminutovým zfilmováním černého vtipu:
Jeli pohřebáci a vypadla jim z auta mrtvola. Padla velká mlha. Jel řidič a něco přejel. Vylezl z auta a uviděl tělo, lekl se a hodil ho do pole. Kombajnista kosil pole a najednou uviděl, že pokosil nějaké tělo, lekl se a hodil ho do křoví. Byl velký lov, myslivci stříleli. Jeden střelil do křoví a šel se tam podívat. Našel tělo. Už se to nedalo ututlat, tak zavolali sanitku. Druhý den přišli do nemocnice a ptali se, jak se vede tomu chlapíkovi, co ho včera střelili. Doktor řekl: "Byla to fuška, ale bude žít."
Ten si zatím zasloužil největší potlesk, protože nás upřímně rozesmál. Což se ovšem nedalo říct o následujícím filmu Amanitas, který dle mého skromného soudu neměl ve výběru co dělat, jelikož neměl hlavu ani patu, a v podstatě ani žádný děj. Ani známé herečky Klára Melíšková a Lenka Krobotová ho nepozvedly na potřebnou úroveň. Filmy jsem si většinou užívala, ale přece jen jsem se těšila na ten závěrečný. A pak to konečně začalo.

Zpočátku film nabízí zajímavé momentky z Ladislavova dětství. Rozmazlený synek panského správce se baví drobnými špumprnáglemi - vymění inkoust v tatínkově kalamáři za krev, zapaluje lelky, mrzačí ptáky a veverky, ukřižuje králíka … a před ním se poprvé setkává s Janem Alšem. V této chvíli se v kostele rozburácí varhany, které zjevně mají představovat Ladislavovo srdce.
Ovšem dějiny se na králíky neohlíží. Začíná prusko-rakouská válka a dospívající Ladislav je proto odeslán do kláštera v Rakousích. Tam poznává, jakou moc má jeho nevinný kukuč nad obyčejnými smrtelníky, když jeho kouzlu propadne mnich Florian a drží nad ním (a na něm) ochrannou ruku. Válka končí, po cestách táhnou veteráni a domů se vrací i Ladislav. Do cesty mu vstoupí dobře známý přítel z dětství, hezký a romantický Jan Aleš. A varhany (srdce) se rozbouří podruhé.

Nejvíc jsem se těšila na proklamované erotické scény. V tomto směru jsem byla poněkud zklamaná, protože tam takováto scéna byla stěží jedna. Když se Jan Aleš večer nahý oplachuje nad lavorem vody, všimne si, že mezi dveřmi stojí Ladislav a s potutelným úsměvem si ho prohlíží. Dámské části obecenstva se zatají dech v očekávání romantických okamžiků. Ale hned v další scéně už oba poté leží v posteli. Jaké zklamání! Ovšem, když posléze toto zklamání odeznělo a nastoupil opět zdravý rozum, byla jsem ráda, že Hudeček zachoval určité dekórum a neodhaloval našeho předního dramatika až příliš. I když alespoň polibek tam dát mohl.

I tak je zjevné, že jsou zamilovaní, píší si milostné dopisy, posílají lechtivé kresbičky. Ovšem svět nestojí mimo ně, a Jan se baví i s ostatními. Na což majetnický Ladislav reaguje vražednými pohledy a přehnanou žárlivostí. Janovi už jejich vztah není příjemný a tak si najde děvče. A to dělat opravdu neměl! Ladislav ho nemilosrdné vydírá a požaduje, aby se Jan s dívkou rozešel. Konečným výsledkem této "zrady" vůči Ladislavovi je Janova sebevražda. "Aby se mohl stát prvním skutečným dramatikem realismu, musel pocítit, jaké to je, být posledním romantikem" - toť podnázev filmu. A Ladislav to pocítí velmi bolestně. Má výčitky kvůli Janově smrti, na vše reaguje přehnaně. Až dojde ke své životní tragédii.

Ondřej Hudeček oplývá sympaticky škodolibým smyslem pro černý humor. Poté, co Ladislav domněle zastřelí pytláka v poli jetele a zpanikaří, dozvídáme se, že se konečně odhodlal postavit se svému životu a dospět v muže. Načež si tento dospělý muž přiloží hlaveň pušky pod bradu a ustřelí si polovinu hlavy. Je to strašné, ale všichni se smějí, protože dobře načasovaná tragédie dokáže pobavit lépe, nežli nuceně vtipná groteska.

Z filmu jsem byla nadšená. Líbily se mi skvělé detaily, jako třeba hlas Filipa Chluda (NaStojáka) coby mladého kněze v Cerhonicích, popisky v obraze (milostný dopis, vyděračský telegram, popis co všechno si ustřelil). Vypravěč, který záměrně paroduje vážné životopisné dokumenty. Film podtrhovala i krásná hudba Antonína Dvořáka, především jeho Romance pro klavír a housle op. 11, která je pro melodii Ladislavovy a Janovy krátké romantické lásky jako stvořená. Film nijak neruší, že představitel Ladislava Stroupežnického není Čech, ale Němec, to patří k dalším režisérským žertíkům. Z každého záběru je patrné, jak nad ním Hudeček přemýšlel a kolik si s ním dal práce. A práce to byla odvedená mistrovsky.

Ps: Po skončení promítání jsem stála u baru, rozdýchávala jsem film a objednávala si pití, když se vedle mě opřel o pult sám režisér Hudeček. Hrklo ve mně. Chtěla jsem ho oslovit a říct mu, že se mi jeho film moc líbil, a že má velký talent, ale nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo. Místo toho jsem se připitoměle zaculila na barmana, který mi přes pult podával sklenici s vínem.
Asi bych si propříště měla dát předsevzetí, že ho pochválím. A když ne jeho, tak nějakého jiného režiséra, který se vedle mě opře o pult.



Ladislav Stroupežnický (Julius Feldmeier) a Jan Aleš (Cyril Dobrý)


Zdroje:

Karen Engelmann: Stockholmský oktáv

3. dubna 2016 v 17:43 | Claudia |  Knihy
Román americké spisovatelky Karen Engelmannové se odehrává ve švédském hlavním městě Stockholmu v prvních letech Velké francouzské revoluce, která se, ač se to nezdá, nebezpečně rychle přibližuje ke švédským hranicím.
Král Gustav III. totiž svými osvícenskými reformami až příliš zvýhodňuje neurozené lidi před šlechtou, a je proto vysokými stavy nenáviděn. Rozzuřená šlechta se přidává na stranu jeho mladšího bratra vévody Karla, který sní o tom, že se jednou sám posadí na švédský trůn.
A jako by ani tohle nestačilo, Gustav III. plánuje vojensky zakročit proti revoluční Francii, a sám se vydává do Aix-la-Chapelle, aby podpořil francouzskou královskou rodinu, prchající z Tuilerií přes město Varennes.


Alexander Roslin: Král Gustav III. Švédský (vlevo) se svými bratry, princem Frederikem Adolfem a princem Karlem (1771)


Náš hlavní hrdina Emil Larsson, sekretaire v Úřadu cla a mýta ve Městě (jak nazývá svůj milovaný Stockholm), je vcelku obyčejný mladík s nadáním na karetní hry a triky. Díky tomu se také seznámí s francouzskou věštkyní a majitelkou herny, která mu jednoho dne začne vykládat oktáv, a ne jen tak ledajaký, ale Stockholmský oktáv. Karetní věštbu, na jejímž základě musí Emil najít svoji osudovou osmičku lidí, která mu pomůže dosáhnout jeho cíle, a sice lásky a spojení.
A to je nesmírně důležité, protože mu jeho nadřízený už delší dobu hrozí, že ho vyhodí z pozice sekretaire, pokud se rychle neožení. Emil tedy začíná hledat svou osmičku, a že si má opravdu z čeho vybírat.


Patří tam hloupoučká dcera obchodníka s vínem, do které se zamiloval? Nebo snad milenka vévody Karla s obří sbírkou vějířů? Tajemná apothicaire se zálibou v barvách? Bratři ze zednářské lóže? Nebo dokonce někdo důležitější, jako švédský nebo francouzský král?
Zatímco to Emil zjišťuje, ocitává se ve víru událostí, a pochopí, že se revoluce zvolna rozhořívá i na chladném severu. Leží před ním těžký úkol, který musí zvládnout, aby dokázal zachránit svou zemi i svůj život. Páni jsou ozbrojeni svými meči, dámy svými vějíři. Obě tyto zbraně jsou patřičně nabroušené. Kdopak zaútočí jako první?



Na knize se mi líbilo takřka všechno. Příběh je dobře zkomponovaný a přirozeně se prolíná se skutečnou historií, občas pozvolný, přemýšlivě se zastavující a opět akčně dynamický. Historické špionážní drama, které splnilo všechny své sliby.
Do Emila Larssona jsem se zamilovala hned na první stránce, při jeho zapáleném popisu Města. Jak jsem zmínila, je to obyčejný mladý muž, ale zároveň velmi neobyčejný, tajemný a znepokojivý. Čím víc jsem se o něm dozvídala, tím mi byl sympatičtější, příjemnější, přála jsem mu jeho lásku a radovala se z jeho úspěchů.


A nakonec úžasně popsané prostředí Švédského království 18. století, kde před sebou vidíte slámově žluté budovy Města na popředí modrofialového nebe, cítíte pachy a vůně, slyšíte led praskající na jezeře Mälaren a možná i vytí vlků ze zalesněných ostrůvků kolem Starého města. Stockholm, Benátky severu, vám otevírají náruč.
Jen račte vstoupit.