Theo Addair: Muffin a čaj

10. března 2018 v 11:20 | Claudia |  Knihy
Citace:
ADDAIR, Theo. Muffin a čaj. V Praze: Euromedia Group, a.s. v edici YOLI. 2018. Vydání první. ISBN 978-80-7549-675-1. 272 s.


Je tomu již delší čas, kdy jsem spadala do kategorie "young adult," ale přesto mě tato kniha přiměla si ji přečíst a oblíbit.
Prvním impulzem bylo, že autora tak trochu znám z facebookové skupiny pro začínající spisovatele. Tím druhým bylo to, že se zcela trefil do mé obliby gay romancí a prostředí britských internátů.

Kniha, jak už napovídá samotná anotace, pojednává o vztahu dvou šestnáctiletých chlapců. Toto téma je v dnešní době nesmírně populární, a knihy s touto tematikou začínají ve větší míře vycházet i v Čechách. Takové téma sice vypadá jednoduše, bývá ale ošidné a ne každý autor ho zvládne ukočírovat tak, aby se nepropadl do zprofanovaného bezduchého klišé. Ovšem pokud se toto téma podá citlivě, nenásilnou formou, a prostřednictvím sympatických postav, zprofanovanost jde stranou a nastává rozechvělé očekávání, jak celý příběh dopadne.



Daniel Morgenstern je jasnou hvězdou prestižního gymnázia. Geniální student vynikající téměř ve všech oblastech. Studuje ve čtvrtém ročníku, ačkoli by vzhledem ke svému věku měl chodit teprve do druhého. Důsledný vlk samotář, který si už dávno zvykl stranit se ostatních spolužáků a nenavazovat žádné kontakty. Pokud si snad na něj někdo dovolí promluvit, zpraží ho přezíravým pohledem nebo sarkastickou poznámkou.

Naproti tomu Cristian Arroyo (zvaný Kit) je jeho přesným opakem. Exotický, umělecky nadaný, mnohomluvný, temperamentní (v žilách mu koluje španělská krev), s optimistickým pohledem na svět. Král chaosu. Vyrostl v milující rodině, která ho ve všem bezvýhradně podporuje.

Dalo by se tedy očekávat, že mají-li se tyto dva rozdílné světy setkat, první krok zřejmě udělá veselý zbrklý Kit. Ale je to překvapivě zamlklý samotářský Daniel, který se jednoho dne odhodlá a zinscenuje zcela "náhodné" setkání s Kitem na školním hřišti.
Po počátečních krkolomných pokusech navázat komunikaci začínáme, společně s Kitem, zjišťovat mnoho překvapivých věcí. Že Daniel není takový, jakým se dělá pro oči veřejnosti. Že v něm bolestivě hnisá jistá událost, která se mu v nejnevhodnějších chvílích nevybíravě připomíná. Že potřebuje někoho, na koho se může zcela spolehnout. Je ale Kit pro tak náročný úkol ten pravý? Najde v sobě dost síly, trpělivosti a motivace?


Nebudu zastírat, že jsem na prvních stránkách knížku považovala za plytké počteníčko pro fanoušky Wattpadu, jelikož jen tak opatrně klouzala po hladině. Ovšem jakmile se hlavní hrdinové poznali blíž, knížka se kolmo ponořila pod hladinu a začala odhalovat netušený psychologický rozměr.
Objevilo se hodně momentů, při kterých mě mrazilo, i které mě naopak rozesmály.
Poselství knihy je jasné. Nebát se být k sobě i ostatním upřímný. Zbourat své opevnění a nechat zasvítit světlo na to, co za ním číhá ve tmě. Žít naplno. Snažit se být šťastný. Za každou cenu, za jakoukoliv oběť. Možná se to nepovede hned napoprvé, možná to bude i bolet, ale bolest je součástí ozdravného procesu. Nevzdávat to.

Nato, že je to prvotina, odvedl Theo Addair skvělou práci, je znát, že k psaní přistoupil zodpovědně, ale zároveň kreativně. Je to mladé, svěží, vtipné vykročení do literárního světa. Čte se lehce, děj ubíhá rychle a nikde zbytečně nedrhne. Vzájemné dialogy srší vtipem, především, pokud mluví Kit. A že toho namluvil hodně.
Líbila se mi ta příjemně starosvětská atmosféra bez iphonů a noťasů. Stejně tak i britský nádech, připomínající mi mé oblíbené filmy Společnost mrtvých básníků, Kdyby... (ukázka zde) nebo v Čechách skoro neznámý LGBT film Another country. Tedy atmosféra, která obklopila celý příběh a okamžitě mě vtáhla do děje.

Zkrátka tento muffin mi velmi chutnal a ještě dlouho po konzumaci mi zůstala značně euforická nálada, a dokonce i víra, že se zázraky přece jenom dějí.
Rozhodně doporučuji přečíst.

 

Maxi Marysko: Milý Danieli…

14. června 2017 v 17:50 | Claudia |  Knihy
Citace:
MARYSKO, Maxi. Milý Danieli..: vraždy na Novém Světě. V Praze: Jonathan Livingston, 2016. ISBN 978-80-7551-015-0. 527 s.


Miluji prolínání románového příběhu a skutečné historie. Stejně tak miluji černý humor a dovedně vykreslené románové postavy. To vše jsem našla v románu Milý Danieli… od české spisovatelky Maxi Marysko. Jedná se zároveň o první díl detektivní trilogie odehrávající se v 18. století. Hlavní postavou tohoto románu je šéf kancléřovy policie baron Ludwig von Austerberg, přímý podřízený císařského kancléře a velitel kancléřova soukromého vojska, tzv. černé švadrony.




Ocitáme se v parném srpnu roku 1723. Celá Praha je na nohou, seřazena do špalírů a netrpělivě očekává svého nového císaře Karla VI. (1685 - 1740) na jeho triumfálním vjezdu do hlavního města. Jedním z mála, kdo se ceremoniálu neúčastní, je právě šéf kancléřovy policie baron von Austerberg, který se rozhodne zajet za svou milenkou na pražský Nový Svět. Tam ho ale namísto milenky očekává mladá dívenka ze sousedství, která má pro něj důležitou zprávu.
Dívenka mu předá zlatý medailonek, ve kterém se ukrývají miniatury neznámé dvojice, muže a ženy. Medailonek mu poslal jeho někdejší blízký přítel ze studií Daniel Heilig jako prosbu o pomoc. Jediné, oč se Austerberg může opřít, jsou ony dvě podobizny v medailonku. jinak nemá nejmenší ponětí, co po něm Daniel chce, ani jak by mu mohl pomoct.

Ovšem hned navečer se události pohnou nečekaně kupředu. Dívenka je nalezena mrtvá s hrdlem podříznutým až po obratle, a Austerberg pochopí, že pokud se Daniel do něčeho zapletl, je to skutečně vážné. Že je i přítelův život jistě ohrožen, pokud už ovšem nevyhasl podobným způsobem jako život dívenky.

Austerberg ihned po Danielovi vyhlásí pátrání, což není v Praze, která právě oslavuje příjezd císaře a tím pádem praská ve švech, nic snadného. Danielův lakonický popis - cizinec asi tak kolem třiceti let, vyšší, tmavovlasý a nápadně hezký - se nesetká se zvláštním úspěchem.
Daniel není k nalezení, zato se ale podél Austerbergovy životní cesty vesele vrší mrtvoly s podřezanými krky a olovem v hrudi. Oběti se rekrutují z řad jeho vojáků i jeho nejbližších.

Císař a vášnivý lovec Karel VI. Habsburský

K všudypřítomným vraždám se navíc přidávají i politické nepokoje. Císaři Karlovi VI. je už 38 let a dosud nezplodil mužského následníka. Oplývá pouze dcerami (z nichž nejstarší je budoucí císařovna Marie Terezie), tedy hrozí, že habsburský rod vymře po meči. Tuto skutečnost nijak neulehčuje ani kobercový nálet štvavých proticísařských pamfletů z Bavor, se kterými, jak se Austerbergovi pozdává, má souvislost právě Daniel.

Sám Austerberg už má z celé záležitosti důkladně zamotanou hlavu. Jeho blízcí ho, i proti jeho vůli, zásobují svými názory na Daniela a jeho zainteresovanost ve vraždách a letákové aféře. Především Max Nebeldach, jeho přímý podřízený a zároveň jeho nynější nejbližší přítel, má mnoho trefných hlášek a narážek, díky kterým dokáže Austerbergovu mysl nasměrovat správnou cestou. Ovšem Austerberg je ne vždy touží slyšet a jejich rozpravy častokrát skončí hádkou.

A náhle ho jeho starý známý nepřítel upozorní, de facto v přítomnosti samotného císaře, na muže, ve kterém Austerberg pozná onoho neznámého z Danielova medailonku. Šéf kancléřovy policie začíná mít důvodné podezření, že se sám císař ocitl v nebezpečí.
Co bude dál? A jak s tím souvisí Daniel?

Jean-François de Troy: Le déjeuner de Chasse (1737). zdroj


"Bezbranný nepřítel někdy budívá falešný soucit, zvlášť když býval nejlepším přítelem…"

Padre Ugo k Austerbergovi, s. 276.


Co se mi na knize líbí nejvíc, a co ji také v mých očích staví na přední místo, je spisovatelský styl Maxi Marysko, který patří k těm nejlepším, se kterým jsem zatím setkala. Ze stránek dýchá život. Nezapomíná na drobné detaily, jako např. světlo svíček zkreslující stíny na zdi, nebo zatuchlou přecpanou peřinu, pod kterou je horko k zalknutí. Takové detaily mám ráda, jelikož příběhu dávají hloubku.

Dobře propracovaná je i psychologie postav. Jsou vykresleny hluboce lidsky, se svými klady i nedostatky. Nejsou černobílé. Dokonce i úlisný diplomat Ursini-Rosenberg je za jistých okolností ochoten Austerbergovi pomoct v řešení případu, ačkoli jím jinak okázale pohrdá a nazývá ho kancléřským psem.

Hlavní postavy, Austerberg, Max Nebeldach i vojáci z černé švadrony mi jsou sympatičtí už jen svým sarkastickým smyslem pro humor. Navíc je zřejmé, že Austerberg i Nebeldach jsou pro švadronu dobří a oblíbení velitelé. Vědí o svých vojácích mnoho osobních informací, - že je Albrecht pověrčivý jako svíčková bába, Vorecký že je vášnivý čtenář rytířských románů - a stejně tak i vojáci vůči nim zachovávají loajalitu na přátelské úrovni - když si Nebeldach přivede na strážnici dívku a ona usne, všichni se pohybují tiše jako duchové, aby ji nevzbudili - což také dodává příběhu životnost.
Pro mnohé spisovatele je totiž pohodlnější zredukovat osobnost každého vojáka na jednotné těleso černé švadrony a sem tam něco vykřiknout ústy bezejmenného vojáka. Proto mě právě toto vykreslení každého vojáka velmi potěšilo.

Obecně se mi líbí Austerbergovy vztahy, ať už se jedná o jeho milostné pletky (Maří by mu byla skvělou manželkou), ryze profesní vztah s kancléřem, nebo naopak poťouchlé kamarádství s Nebeldachem. Upřímně jsem se bavila nad jejich skvělými slovními přestřelkami.
Zajímavý je i jeho nepřátelsky-korektní vztah vůči hraběti Ursini-Rosenbergovi. Také jejich vzájemné konverzace jsou vybroušeny jako diamant a stejně tak jsou i ostré. Nejednou jsem měla pocit, že by z nich mohli být velmi dobří přátelé. Pokud by tomu ovšem nezbraňovala jejich povaha a samotná podstata jejich činnosti.

Petr Brandl: Podobizna Františka Antonína Šporka (1725).
I on je zapleten do Austerbergových záležitostí. zdroj


Během celé knihy si kladete otázku, kdo je ten tajemný Daniel. Jediné, co o něm víte, se dozvíte z Austerbergových vzpomínek, myšlenek, i z toho, co je ochoten prozradit svým kolegům. Z toho je však více než jasné, že na někoho, jako je Daniel, nelze zapomenout.

Austerberg začíná na svého někdejšího přítele vzpomínat, rozmlouvá s ním v myšlenkách, a přitom si ani neuvědomuje, že ještě po letech podléhá jeho kouzlu, a že se jeho vnímání Daniela začíná s každou další stopou zkreslovat. Ačkoli má na počátku téměř jistotu, že je do toho Daniel nějak zapleten, postupně ho pokládá téměř, jak to trefně vyjádřil Max Nebeldach, za "nevinné lilium a ubohou oběť špinavých čachrů."

V Austerbergových myšlenkách tak nabývá Daniel různých podob, od někdejšího přítele, chladného vraha, zavražděné oběti, až po antického boha Hermese, který díky své vychytralosti dokázal oklamat samotného Apollóna.
Maxi Marysko už od začátku nastiňuje Daniela Heiliga (Heilig v holandštině znamená Svatý) jako mnohotvárnou a okouzlující osobnost. Jako by snad bylo pouze na nás, jakou jeho tvář budeme pokládat za tu pravou. Nevinný mladík nebo prohnaný bůžek?
Čtěte a vyberte si.


Knihu můžu bez obav doporučit i těm, kteří si na historickou literaturu nepotrpí. Není totiž zatížena žádnými suchopárnými popisy doby. Naopak, čtenář se vše dozví lákavou formou náznaků a přímých příkladů. Mimo to tak získá povědomí o dobových filozofických směrech, oblíbených písních, politické situaci i celkovém životním stylu 18. století.
K mé osobní oblibě této knihy navíc přispěl i fakt, že je v ní zmíněno mé rodné město, což se nestává příliš často.

Pokud spisovatel dosáhne toho, že čtenář začne na postavy pohlížet jako na skutečné osoby a zabývat se jejich problémy, jedná se o skutečně kvalitní a životný román. A Maxi Marysko se to povedlo beze zbytku.


Četníci z Luhačovic (fanfiction)

8. dubna 2017 v 18:39 | Claudia |  Povídky
Velmi jsem si oblíbila nový český dobový seriál Četníci z Luhačovic, který se odehrává v roce 1919, krátce po vzniku Československé republiky. Pobavilo mě, jak se kvůli jedné, a to ještě opravdu decentně pojaté, milostné scéně mezi dvěma muži, na diskuzích rozpoutal téměř Armagedon. Přitom tato linie je pro celý seriál a jeho postavy důležitá.

Rozhodla jsem se na toto téma napsat krátkou fanfikci. Navazuje na 10. díl (Bestie), kdy na stanici v Luhačovicích přichází nový četník, o jehož záměrech a povahových vlastnostech ještě nikdo nemá tušení.

Pokud někdo tento seriál znáte, podělte se o své názory.
A pokud se bude dílko líbit, budu ráda za komentáře. Děkuji.



Z deníku strážmistra Hynka Polívky


7. listopadu 1919

Napřed jsem ztratil řeč, což se u mě stává jen málokdy. Četnická stanice v Luhačovicích, kam jsem byl komandován rytmistrem Jirkou k zesílení stavu, mi spíše než důstojné sídlo četnictva, připomíná herberk nebo skladiště. Kasárna tristní, okna skoro slepá, v koutech pavučiny, na nábytku prach. Když jsem si po právu stěžoval hospodyni Hejkalové, dovolila si na mě ta ženština otevřít ústa. Na takové jednání nejsem zvyklý. Na mé domovské stanici v Ústí nad Orlicí jsou četníci nedotknutelní a veškeré jejich požadavky okamžitě plněny. Nu, nebudu se přece rozčilovat kvůli jedné nevychované ženské.

Velitel stanice Hans Gebrt, Rakušák, ale překvapivě i český vlastenec, sice není nadřízený, jakého bych očekával, ale k tomuto chaotickému, mírně šílenému místu se hodí. Přišil jsem mu na rukáv novou velitelskou frčku. Přitom jsem si vyslechl informace, které mi ten milý stařík mezi řečí nezávazně poskytl. Luhačovice jsou podle všeho poklidné lázeňské město, zločiny zde nebývají příliš složité a pachatelé se dají celkem snadno dopadnout. I když po válce lidé zvlčeli. Možná si tu časem i zvyknu.

Tyto úvahy vzaly za své v okamžiku, kdy na stanici dorazili dva tamní četníci na zkoušku, desátníci Zdeněk Cmíral a Martin Láska. Oběma je kolem dvaceti let a velitel Gebrt si je nemůže vynachválit. Jak jsem zjistil, během doby, po kterou jsem mu našíval frčku, má je rád jako vlastní syny. Což je pochopitelné, když sám děti nemá. A také stav jeho manželství není, jak jsem si během jeho řeči povšiml, právě ideální.

Ale ano, co se týkalo těch dvou mládenců, musel jsem dát veliteli Gebrtovi za pravdu. Míra informací, které desátníci shromáždili za dopoledne na pochůzce, překvapila i mě. Celkově jsou tito dva mládenci plní překvapení. Desátník Láska ani tak ne, ten vesnický chasník má ve tváři napsanou každou myšlenku. Ale ten druhý, Cmíral… to je něco jiného.
Poznám sodomitu, pokud ho vidím. A mám téměř jistotu, že se ani v tomto případě nemýlím. Zdeněk není žádný zjevný teplouš, naopak, působí důstojně jako pravý četník, ale jeho nyvý nevinný pohled dokáže leccos prozradit. Kdo se dívá opravdu pozorně, tak jako já, ten to pozná.

Desátníci sháněli informace o tom, kdo před místním šantánem vykastroval váženého městského notáře, a přišli s důležitou stopou. Podezřelý podle všeho utekl za hranice luhačovického rajonu. Velitel Gebrt tedy začal psát dopis pro svého kolegu v sousedním Slavičíně, kam mělo naše pátrání vést.
"Jestli dovolíte, pane veliteli, ujmu se toho. Desátník Cmíral mě může doprovodit."
Řekl jsem to obdivuhodně nenuceně. Láska se překvapeně zašklebil, Zdeněk zmateně zamrkal. A velitel Gebrt samozřejmě souhlasil.

Cesta do Slavičína ubíhala mlčky. Zdeněk nebyl právě mluvka, to se mi na něm zamlouvalo. Sám jsem také mlčel. Přemýšlel jsem a co chvíli ho kradmo pozoroval. Jediný syn zemského soudce, kultivovaný a vzdělaný. Tak mi ho popsal velitel Gebrt ještě předtím, než jsem se s ním setkal. Teď už mi bylo jasné, co tady ten mládenec dělá. Ze stejného důvodu jsem se kdysi ocitl u četnictva já sám. Aby za mě přestala rozhodovat rodina.

Velitel Kudyn ve Slavičíně je hrubec a buran. Už mezi dveřmi sjel Zdeňka opovržlivým pohledem a zavrčel cosi přezíravého o neschopných probácích. Zdeněk zatnul zuby a pěsti. Povzbudivě jsem se na něj usmál. Kudyn nám sdělil, že onoho miškáře najdeme pravděpodobně ve skalách, kde se vyspává z opice. Pak beze slova sedl na bicykl a vyjel ze vrat stanice. Nás dva nechal běžet za sebou. Cestou polem už Zdeněk sotva popadal dech, lámal se v pase a sípal. Kudyn nám mizel v dáli.
Zůstal jsem stát a počkal, až se Zdeněk vydýchá. Už jsem mu chtěl říct, že Kudyna dojdeme pěšky, že se nic nestane, pokud bude muset chvíli čekat. Ale Zdeněk se po mě ani neohlédl, a se vzpurným výrazem opět vyběhl. Musím uznat, že na mě udělal dojem.

Když jsme se pak škrábali na skály, už i já sám jsem byl u konce s dechem. Mokrý kámen nám klouzal pod botami. Jen ztěžka jsem se vyhrabal nahoru. Zdeněk stále zůstával dole, rudý námahou a neustále se snažící zdolat tu sisyfovskou práci. Sejmul jsem si pušku z ramene a natáhl k němu pažbu. Za ni jsem ho vytáhl.
"Díky," řekl udýchaně a náznakem se usmál.
"Není zač," řekl jsem a vykročili jsme. Miškáře jsme našli spícího u vyhaslého ohniště. Poté, co jsme ho naháněli půl hodiny po lese, ho chytil Kudyn u hlavní cesty do skal.

Večer jsem zašel za velitelem Gebrtem na kus řeči a nenápadně přitom stáčel hovor na mladé desátníky. Zajímaly mě především drby o Zdeňkovi. V duchu se musím sám sobě smát, že nazývám Zdeňka jménem, zatímco Lásku i pana velitele příjmením.
Dozvěděl jsem se toho o něm požehnaně. Velitel Gebrt, jak už jsem zmínil, je velice sdílný. Vyprávěl mi o Zdeňkově klidné povaze a skvělých nápadech. O tom, jak za ním přijela jeho agilní matka a navzdory protestům se podílela na vyšetřování vraždy místního barona a sňatkového podvodníka.
Jak se Zdeněk převlékl do ženských šatů, aby dopadl bandity, kteří přepadávali vlaky (zde jsem poněkud litoval, že je nenapadlo pořídit fotografii).
Vylíčil mi i tu neblahou záležitost s dcerou naší hospodyně Hejkalové. Podle všeho se jí Zdeněk líbil, ale dítě, kvůli kterému musela ta nešťastná holka odjet na Slovensko, jí nepochybně udělal Láska. Vskutku, nomen omen.


8. listopadu 1919

Velitel Gebrt nás nasadil na další případ. Zmizelá Židovka ze Slavičína. Měli jsme znovu projít naši trasu a optat se ve vsi, kdo ji viděl. Ráno jsme se se Zdeňkem nepohodli, nesouhlasil s mým názorem na důvod jejího zmizení. Abych mezi námi nastolil mír, souhlasil jsem s jeho vtipnou poznámkou o Kudynovi, za kterou ho velitel Gebrt okřikl. Z jeho výrazu jsem ovšem nepoznal, jestli je potěšen, nebo jen překvapen.
Zvedl jsem se od stolu, zapínal si límec na uniformě a čekal, až se zvedne i Zdeněk, abychom mohli vyrazit. Vrhl na mě krátký pohled, pak na velitele, a nakonec se rychle vymluvil, že do Slavičína jít nemůže, protože mu praskly puchýře na noze. Kristepane, taková průhledná lež! Žádné puchýře neměl, toho bych si přece musel všimnout. Na zpáteční cestě šel normálně, nekulhal. To až nyní se vybelhal z kanceláře jako špatný herec hrající válečného invalidu.
Nechtěl se mnou jít. Ale proč?

Do Slavičína se mnou šel Láska. Ptali jsme se řady lidí, jestli neviděli utíkat mladou Židovku v cikánském šátku. Nikdo ji neviděl. Teprve starý ovčák nám řekl, že ji viděl běžet k mlýnu. Ihned jsem vyrazil na cestu, zatímco Láska za mnou dokola opakoval, že to napřed musíme nahlásit, protože mlýn přece nespadá pod Luhačovice.
"No tak, ať je po vašem, Láska," podvolil jsem se nakonec, "když mi odpovíte na jednu otázku. Ta holka od Hejkalů, co musela odejít. To bylo vaše dítě?"
Zatvářil se překvapeně. "Ne, nebylo. Jak vás to napadlo?"
"Prostá dedukce. Mladá holka a dva mladí četníci. Holka musí s ostudou odejít, aby nebylo vidět břicho. A Zdeňka to dítě určitě nebylo."
Byla to zkouška. Potřeboval jsem zjistit, jestli Láska něco tuší. Netušil nic. Nechápavě se zeptal: "Proč by to dítě nemohlo být jeho?"
Je to chytrý mládenec ten Láska, ale některé věci prohlédnout nedokáže.

Když jsme pak šli do mlýna jako četa, Zdeněk měl opět pevný vojácký krok. Došel jsem ho a polohlasem se zeptal, jestli se puchýře zahojily. Nečekal jsem na odpověď a také jsem ji nedostal. Musel v tom slyšet mou jasně vysvítající otázku Proč jsi se mnou nechtěl jít? Začínám do něj vidět. Je zmatený, a neví, co si o mě myslet. Možná má trochu strach, protože ví, že jsem katolík a už několikrát mě slyšel, jak se nevybíravě vyjadřuji o sodomitech.

Abych byl upřímný, a to jsem k sobě chtěl být vždycky, já se sám v sobě už také nevyznám. Je mi vlastně poněkud nepříjemné, že se moje myšlenky tak samovolně zabývají Zdeňkem. Jsem strážmistr se sedmiletou službou, a za tu dobu mě nikdy nezajímal osobní život žádného kolegy. Ale od příjezdu sem se náhle všechno změnilo. Přestal jsem se před spaním modlit. Místo toho myslím na Zdeňka.
Je pravda, že jsem nikdy nezahořel vášní k nějaké ženě, ale vysvětloval jsem si to tím, že jsem dosud nepotkal tu pravou. Muže jsem zálibně pozoroval, pokud byli hezcí a elegantní, ovšem nenapadaly mě při tom takové myšlenky, jaké mě napadají teď.


12. listopadu 1919

Před několika dny se Hejkalovi rozhodli odjet za dcerou na Slovensko. Prarodiče jsou už moc staří a Hejkalová ji tam nechce nechávat s nimi samotnou.
Velitel Gebrt, Láska a Zdeněk stáli odpoledne na dvoře a sledovali jejich odjezd. Vyšel jsem na zápraží, abych se také rozloučil, alespoň pohledem. Nešel jsem blíž, věděl jsem, že o mě nikdo nestojí. Hejkalová mi neodpustila, že jsem po ní požadoval lepší služby a Hejkal snad už zapomněl, že tu vůbec jsem. Nikdo mě nesháněl. Naložený povoz právě odjížděl a téměř se otíral o chatrnou zídku stanice. Zdeněk se kradmo rozhlédl kolem sebe. Pak se obrátil, jeho pohled proťal vzduch jako výstřel a zasáhl mě do očí.
Navzdory všemu sebeovládání se mi výrazně zrychlil tep. Ale zachovával jsem neutrální výraz, lety praxe dovedený k dokonalosti. Zdeněk se neusmíval, ale přesto tím upřeným polozaujatým pohledem říkal všechno. Vím, že víš.
A vyčetl jsem z něj ještě něco. On se ode mě učí! Všiml jsem si toho už dříve, ale nyní jsem to konečně vzal plně na vědomí. Zásadně umenšil svoji výrazovou škálu. Nevědomky tak převzal moji taktiku. Ale pouze pokud se jednalo o mě. Pokud byl nablízku Láska, tak se jako obvykle usmíval a vtipkoval.
Tedy, jestliže si dává takovou práci, aby přede mnou skryl své pocity...

Je asi jedenáct večer, všude je tma, klid a ticho. Četnická stanice spí. Láska se Zdeňkem spí také, na druhém konci naší společné ubikace. Před mým příjezdem prý spolu často večer hrávali šachy. Teď už to nedělají, možná proto, že nechtějí, abych je přitom pozoroval a poslouchal. Nemusí mít obavy, ležím pokaždé zády k nim.
Chci se Zdeňkem mluvit. Chci to tak moc, že mě to skoro pálí v hrdle. Ale bylo by podezřelé, kdybych teď vstal a probudil ho. S ním by se pravděpodobně vzbudil i Láska. A kromě toho nevím, co bych mu řekl, takto šeptem a potmě. Možná: Já vím, jak to s vámi je. Ano, jsem sice katolík a mám na to svůj názor, ovšem vy
A zde končí má výmluvnost. Nemám tušení, jak větu zakončit. To se u mě stává jen málokdy.


 


Velký muž své doby

8. března 2017 v 21:36 | Claudia |  Povídky
Konspirace na alžbětinské téma



Kit nepocházel z bohaté rodiny. Jeho otec byl ševcem v Canterbury. Přesto dokázal sehnat dostatek peněz, aby mohl Kita vydržovat na studiích v Cambridge. Vždycky věřil, že to jeho milovaný syn jednou dotáhne opravdu daleko. Ve 23ti letech, s čerstvým titulem magistra umění, Kit odjel do Londýna.
Hned zpočátku se vetřel do skupiny slavných dramatiků v čele s Robertem Greenem a Thomasem Nashem, a směle rozhodil své sítě. První dramatické úspěchy sklidil s Tragédií o Dido, královně kartáginské a Tamerlánem Velikým. A to byl jen začátek. Nořil se stále víc do vln své fantazie a nacházel nové nápady. Čím víc her napsal, tím slavnějším se stával. Slavnějším a bohatším.
Tak se zrodil Christopher Marlowe.
Slavný a uznávaný spisovatel.
Velký muž své doby.


Bylo mu 29 let a měl všechno, co si mohl přát. Peníze, slávu, vzrušení.
Málo vzrušení!
Začal pracovat jako tajný agent ve službách Jejího Veličenstva. Opíjel se do noci v krčmách. Zaujatý historií a několika povrchními známostmi napsal hru o nešťastném králi Edwardovi II. Po premiéře byl kritizován za příliš zjevné tvárnění mužské lásky. Kolovalo o něm, že je to sodomita.
Stále málo vzrušení!!
Pustil se do studia černé magie a okultních věd. Následně napsal Tragickou historii o doktoru Faustovi. V roce 1591 si troufl na další hru z anglických dějin, kterou ovšem pro jistotu publikoval anonymně. Jindřich IV. sklidil úspěch. Kit byl jako utržený ze řetězu. Pro korunu začal být nebezpečný. Vydal pár silně ateistických děl a byl za to opakovaně vyslýchán Státní radou. Výhrůžky z jejich úst zněly zlověstně. Ale Kit se jim pouze smál. Poslední návštěva přišla kolem třetí hodiny ráno, když se Kit vracel z krčmy domů. Těsně u vrat ho kdosi drapl za krk a přirazil ho na dveře domu.
"Tohle je poslední varování, Marlowe," zasyčel mu do tváře posel Státní rady, "jako tajný agent jsi skončil. A pokud se okamžitě nestáhneš, skončíš úplně."
Rozum by tuto dobře míněnou radu rád uposlechl, ale srdce, ještě nevybouřené, dychtivé po dalším dobrodružství, si nedalo poradit. Nedokázal se vzdát toho, co mu činilo potěšení.


Bohužel měl příliš málo času na to, aby se rozhodl, co bude dělat. Nevěděl, kdy na něj zaútočí někdo najatý Státní radou. S několika svými přáteli, nepříliš známými herci z divadla Rose, nazkoušel realistickou hru o smrti. Zcela pod svou režií a sebou samým v hlavní roli.
Jednoho večera, na samém konci května roku 1593, dělal v hospodě v Deptfordu kravál jako nikdy v životě. Vykřikoval urážky proti královně, opíjel se, dělal oplzlé návrhy vyprahlým manželkám počestných měšťanů a odmítl zaplatit účet. Večer dopadl dle očekávání neslavně. Kit skončil. S umělou kudlou v oku a ovčí krví všude kolem. Uprchl ještě v noci, poté, co ho přátelé převezli do márnice.


Na venkově se dal do pořádku. Díky známosti s jistým bohatým dobrodruhem měl k dispozici přepychový dům v příjemné divočině za Londýnem. Přečetl spoustu antické literatury. Po večerech se vyžíval v Aristotelovi, Ovidiovi a anglických dějinách. V podivně malátném oparu spřádal stále další příběhy. Dokonce napsal dvě nové hry. Jednu historickou o králi Richardovi III. a jednu frašku v komickém stylu Tita Maccia Plauta, kterou pojmenoval Komedie omylů. Duševně se tříbil. Pozvolna krotil svou divokou povahu. Četl, studoval, psal. Londýn a divadlo mu začínaly chybět.
Nemohl odolat a jednoho dne, asi půl roku po své "smrti" se vypravil do Londýna v převleku za potulného šlechtice. S radostí seznal, že ho pod převlekem nikdo nepoznal. Pronajal si pokoj v jedné krčmě blízko divadla Rose. Na představení chodil téměř denně. Toužil opět uvést nějakou svoji hru.


Začínající herec Will Shakespeare se mu zamlouval. Byl to venkovan, stejně starý jako Kit. Teprve nedávno se odloučil od manželky a harantů a choval se, jako by se k nim už nikdy neměl vrátit. Pro Kita skvělá příležitost. Pod svým jménem už samozřejmě psát nemohl, ale v případě, že by je vydával za dílo Shakespeara …
Pokud k sobě měl být upřímný, vybral si Willa, protože mu byl podobný. Vlasy možná trochu tmavší, než ty jeho, ale stejná linie obličeje, vykrojená ústa, dokonce i stejná barva očí. Svého rozhodnutí takřka ihned litoval. Jak zjistil, Will byl idiot. Přišel ještě opilý od předešlé noci, se zarudlým nosem a mžourajícíma očima. Napřed nemohl pochopit, že před ním stojí sám Christopher Marlowe. Když konečně pochopil, spustil odporně divadelní hysterickou scénu, chtěl všem ohlásit zmrtvýchvstání velkého dramatika, dokonce se mu nabízel.
Kit byl nucen do něj investovat 50 liber za mlčení. Dalších 30 liber ho stál Willův souhlas s tím, že se prohlásí za autora. Pro hry se zastavil příští týden a divadlo Rose je po jedné mělo začít hrát jako anonymní. Obě sklidily bouřlivý potlesk a užaslé kroucení hlavou ve skupině dramatiků. Červenající se Shakespeare se hned po Komedii omylů upřímně doznal k jejich autorství. Peníze, které mu premiéry vynesly, hned první večer propil. Shakespeare se stal miláčkem Londýna.
Po mrtvém Christopheru Marlowi už neštěkl ani pes.


Několik let bylo všechno v pořádku. Pak začal Will dělat problémy. Požadoval po Kitovi stále větší částky za mlčení. Stejně tak narůstala i jeho drzost, s níž kritizoval jeho hry. Začínal vyhrožovat. Přiváděl Kita k zuřivosti.
Jednoho večera, když se Kit opět vydal v převleku do Londýna, se s ním střetl v krčmě u divadla Rose a pohár jeho trpělivosti překypěl. Will se opil a blábolil o zdánlivě mrtvém básníkovi, který stále píše. Společnost se smála a nikdo mu samozřejmě nevěřil. Ale Kit se rozhodl, že už to nebude trpět. Cestou domů, když se Will zastavil na rohu ulice, aby se vymočil, ho Kit zezadu sevřel a podřízl ho. Tělo hodil do Temže o pár mil dál. Will zemřel tak, jak žil. Nic nechápající.
Další den Kit přišel do divadla a společně s ostatními začal zkoušet svoji novou hru, kterou přinesl s sebou. Jmenovala se Julius Caesar. Kit byl už od mládí dobrý herec, a nyní si z dobrých důvodů pěstoval vzhled geniálního Williama Shakespeara. Odkoukal jeho gesta, pohyby, způsob řeči. Nikdo si ničeho nevšiml. Ostatně, nikoho by ani nenapadlo pokládat dobře známého Willa za dávno mrtvého Kita.
Bylo mu 35 let a měl všechno, co si mohl přát. Peníze, slávu, vzrušení.
Tak se zrodil William Shakespeare.
Slavný a uznávaný spisovatel.
Velký muž své doby.


Christopher Marlowe zdroj a William Shakespeare zdroj

Zápisky z Ruska (červen 2012)

15. února 2017 v 23:01 | Claudia |  Zápisník
Všimla jsem si, že většina z vás, kteří mě tady navštěvujete, obdivuje ruskou kulturu, tedy jsem se rozhodla také přidat svou trošku do mlýna. I když je ta troška stará už 5 let. Nikdy jsem si nepsala cestovní deníček, ale u příležitosti tehdejšího výletu do Moskvy a Petrohradu jsem udělala výjimku. Původně jsem své zápisky chtěla nějak více zkulturnit, ale nakonec jsem to nechala v původní podobě. Snad to nebude vyznívat příliš pubertálně :)

Moskva

Den 1, Ne

Přistály jsme na letišti Šeremetěvo. Rusko nás přivítalo nádherným počasím, bylo zataženo, chtělo mrholit a zima byla jak na Sibiři. Koneckonců, nejsme od ní tak daleko.
A jsme v Moskvě. V centru to je docela pěkné město, sem tam nějaký palác. Opačně je tomu při vjezdu do města. Měla jsem pocit, že jsme se vrátily do 80. let. Samé šedivé bloky paneláků a staveniště. Až mě zamrazilo.

Prošly jsme se po Rudém náměstí, což je velká betonová plocha, na které není nic, jen vepředu chrám Vasila Blaženého, nalevo Kreml a napravo luxusní obchoďák. Začalo poprchávat a foukal studený vítr, tak jsme zapadly do toho obchoďáku. Měl prosklené střechy, vodotrysky, balkonky, lustry, kvetoucí třešně, samý mramor a světlo. Při tom hnusném počasí venku mi to tam připadalo jako ráj na zemi. Venku se ochomýtali kapsáři a prodavači matrjošek.

Večer jsme šly do sámošky pro něco k jídlu. Na ledu se tam zvolna rozmrazoval mečoun a smrděl na celý obchod. Koupila jsem si chipsy s příchutí kraba, chutnaly dost hnusně. V obchodě s ovocem a zeleninou se prodavačky dívaly na televizi, kde běželo Velkolepé století. Rusky, pochopitelně.
Jsme v hotelu Kosmos - přestěhovali nás na vedlejší pokoj, jelikož nějaký chytrák odemkl dveře tak, že nešly zamknout. Z okna vidím slavný kolos Dělník a kolchoznice.






Den 2, Po

Počasí se po včerejšku uklidnilo, teď svítí slunce a je i docela teplo. Krásný den.
Začaly jsme Novoděvičím klášterem. Založil ho v roce 1524 moskevský velkokníže Vasilij III. Klášter postupně zbohatl a jeho zlaté a stříbrné věže zářily do daleka a široka. V roce 1689 tam Petr Veliký zavřel svou nevlastní sestru, protože chtěla vládnout místo něj. Před branou do kláštera teče široká řeka, po které vesele pluly kachny. Klášter je prostorný, je v něm hodně kostelů, hrobů a rodinných hrobek. Všechno hezky upravené.

K Novoděvičímu klášteru náleží Novoděvičí hřbitov. Tam jsme se vypravily potom. Je to něco jako náš Slavín. Leží tam hodně slavných osobností, Gogol, Meresjev, Gorbačovova manželka, Stalinova manželka, baletní a filmové hvězdy. Ty se většinou poznají podle obřího náhrobku. Jeden slavný velitel tankista má na hrobě tančík. Narazily jsme i na hrob zpěvačky Ludmily Zykiny, což byla údajně milenka Brežněva. Ještě před odjezdem jsem shlédla videa z pompézní oslavy jejích 80. narozenin. To bylo v roce 2009, a ona prý ten rok i zemřela. Ale hrob vypadal čerstvě. Když jsme odcházely, stál u něj nějaký chlap s rádiem a hrál jí jednu z jejích písniček. Byla zjevně oblíbená. Značně futuristickou hrobku má Boris Jelcin. Zatímco ostatní jsou v žulový krychli, on má ruskou trikolóru.

Odpoledne byl na pořadu dne ještě Kreml, sídlo ruských carů a dnešního Putina. Překvapilo mě, kolik je uvnitř prostoru. Cestou jsme míjely několik krásných bílých kostelů se zlatými a stříbrnými věžemi. Odráželo se v nich slunce. Největší tlačenice byla u dvou nefunkčních ruských divů.
Car puška - dělo, které nikdy nestřílelo a car kolokol - zvon, který nikdy nezvonil.
Zdá se mi, že Rusové, aby se předvedli, dělají tak obrovské věci, že jim jsou nakonec k ničemu. Car kolokol je odštípnutý a ten kus má ohlazenou hranu, jako andělíček na sv. Bartoloměji. Prošly jsme zahradou s rozkvetlými růžemi a fontánkou s mosazným pávem. Došly jsme na katedrální náměstí, obestavěné nejméně pěti nádhernými kostely. Jeden z nich, ten s Bohorodicí nad vchodem, měl v oblibě car Ivan Hrozný.

Večer jsme prošly Moskvou kolem dumy a pomníku maršála Žukova. V centru, na zdobené promenádě, bylo skvělé vodní dílo. Pod vysutými balkony tekly proudy vody a v nich se cachtaly postavy z ruských pohádek - liška a čáp, carevna Vasilisa a zakletý labuťák, Mášenka a medvěd. Chyběl jenom přihlouplý drak Změj Gorynyč.







Den 3, Út

Hned zrána jsme si vyšly k obřímu bílo-zlatému chrámu Krista Spasitele. Blízko něj stojí pomník Kryštofa Kolumba. Původně ho udělali jako sochu Petra Velikého, ale protože ho pak nemohli udat, předělali ho na Kryštofa.

V době našeho pobytu v Moskvě se slaví svátek Svaté trojice. Kostely mají u vchodu 2 břízy jako symbol. Církevní svátky tu mají pořád oblibu. V jednom z těch velkých zdobených kostelů bylo hodně lidí, i mladých, se šátky na hlavách. Kolem procházely ženy, které tam zametaly opadané březové lístky, celkově tam bylo neskutečně živo. Neskutečně hlavně pro nás Čechy. Několik lidí tam zpívalo žalmy z modlitebních knížek. Nerozuměla jsem jim, ale občas jsem zaslechla Konstantin. Lidé tu jsou hodně pobožní. Musí věřit, že je někdo ochrání, když to vláda neudělá.

Využily jsme posledního dne v Moskvě a naštívily jsme Treťjakovskou galerii. Líbilo se mi tam. Bylo to komorní, bílé stěny a dřevěná podlaha. Příjemná změna po těch přeplácaných kostelech. Mohla jsem se lépe soustředit na obrazy. Do 17. století se v Rusku malovaly pouze sakrální obrazy.

Odpoledne před cestou na nádraží jsme šly na procházku do Starého Arbatu. Na jednom mostě stojí několik kovových stromků ověšených zámky. Když zamilovaný pár zacvakne na stromek zámek a klíč schová, budou spolu navěky šťastni. V Arbatu ke mně znenadání přiskočil pouliční umělec s papírem a uhlem a začal mě malovat. Během toho mě zahrnoval lichotkami v lámavé angličtině, že jsem beautiful czech princess, a že mám clever eyes. Za portrét chtěl 3 000 rublů, dostal 400 a mohl být rád. Portrét je zatím srolovaný v novinách, půjde k rámaři hned, jak se vrátím domů. Podle toho, co jsem stačila zahlédnout, tam vypadám krásně. Památka pro potomky, jak vypadala praprababička, když jí bylo 20.

Moskevské metro připomínalo podzemní palác. Našly jsme hezkou sochu "majora Zemana" a vlčáka. Měl pěkně ohlazený čumák (ten vlčák). Připomněl mi našeho psa.







Petrohrad


Den 4, St

Do Petrohradu jsme jely nočním lůžkovým vlakem. Spala jsem nahoře. Napřed jsem nevěděla, jak tam vylézt a ráno zase jak slézt dolů. To bude chtít pro příště trochu vymakat.
V Petrohradě jsme první den. Moskva byla ucházející, ale působila poněkud depresivně. Na každém rohu pomník nějakého papaláše nebo spisovatele. Tady je pomníků taky dost, ale s tím rozdílem, že všechny patří Petrovi Velikému. Bez něj by tu byl akorát močál a komáři. Zatím jsme viděly onen pověstný křižník Auroru. Zítra jdeme do Ermitáže a do divadla.

Za dnešek jsme si stihly prohlédnout Zaječí ostrov a Petropavlovskou pevnost na něm. V katedrále sv. Petra a Pavla se zeleným stropem a korálovými sloupy leží ostatky carů, včetně poslední carské rodiny.
Jako v každém pravoslavném kostele, i tady byly kytky v květináčích a okolo nich se proplétala kočka. Taková hezká tříbarevná, skočila na jednu carskou hrobku, pomalu seskočila a zase vyskočila na židli, která byla určena speciálně pro ni, protože na ní byl nápis Služební místo.

Po několika dnech v ruském světě začínám rozumět azbuce. Už přečtu názvy obchodů a sem tam i něco víc. Rusové nejsou moc hezcí, všichni vypadají nějak naštvaně. Nedivím se jim. Docenila jsem svou rodnou zemi. Ale Petrohrad snad bude lepší a hezčí, nežli zašlá Moskva. Hlavně prostor před Zimním palácem je úžasný. Jak to asi vypadalo za Puškina?







Den 5, Čt

Jsme v petrohradské Ermitáži. Na relativně malém prostoru je tu natěsnáno množství uměleckých skvostů. Obrovské obrazy zakrývají skoro celou stěnu, a znázorňují etapy z ruských dějin.
- Ivan Hrozný zabil svého syna Ivana.
- Petr Veliký vyslýchá svého syna Alexeje.
- A dává popravit vzbouřence před hradbami Kremlu (tehdy byly bílé, ne červené).
- Kristus sám 40 dní na poušti (chudák, musí koukat na návštěvníky).
- Portréty slavných Rusů (hmm Puškin).
Krásné, podnětné, ale zdlouhavé a trochu únavné. Je tu strašně moc lidí, skoro hlava na hlavě. Věčný problém výstav, když si chcete prohlédnout něco, co vás zaujalo a někdo se nacpe rovnou před vás. Občas bych vraždila. Prohlížela jsem si ostatní. Rusky nejsou tak hezké jako Češky, ale snaží se vypadat k světu. Většinou mají nádherné dlouhé vlasy, které nosí upravené v různých copech. Svým vlasům věnují mimořádnou péči.
Cestou do hotelu jsme se bavily o Ivanu Hrozném. Lýdie říkala, že hrozný (groznyj) znamená v ruštině skvělý. Takže Ivánek byl nakonec Skvělý.

Fascinuje mě zdejší náboženství. Čechy jsou převážně ateistické, ale tady se stále dodržují náboženské zvyklosti, včetně každodenní návštěvy kostela. Když jsme odpoledne byly v Kazaňském chrámu, byli tam lidé v rozmezí 15-70 let. A to se tam nic neslavilo, prostě obyčejný den. Ženy měly tašky s nákupem, šly kolem kostela a tak nějak automaticky si natáhly na hlavu šátek a šly dovnitř. Chvíli tam byly, pomodlily se před ikonou, políbily ji, zapálily svíčku za své mrtvé, a zase pokračovaly v cestě. Schválně, kolik Čechů si pamatuje, kdy byli naposledy v kostele?

Večer jsme byly v Mariinském divadle na baletu Sen noci svatojánské. Klubko s oslí hlavou byl kouzelnej. Titánie se mu složila do náruče a on se podíval do hlediště tím pohledem, jakým se na nás dívá náš pes. Jako by chtěl říct, "Ehh… co se to stalo??"







Den 6, Pá

Den jsme strávily v Carském selu. To byla paráda! Z Petrohradu jsme jely různými městečky, a cestou postupně ubývalo satelitů na střechách, bytovek a moderních baráků. Jako bychom se postupně vracely do prvních let 19. století.
Je to poměrně velké město, skoro nezměněné. Vypadá jako za dob Puškinových studií. A ta atmosféra - skoro jsem měla pocit, že každou chvíli vyjde Puškin zpoza rohu. Prohlédly jsme si Kateřinský palác a Jantarovou komnatu. Palác na mě udělal obrovský dojem, je to jeden z nejkrásnějších, které jsem doteď viděla.

Za palácem se otevírala zahrada a právě kvetly šeříky. Prošly jsme krásnou zelenou alejí k altánu na břehu jezera a tam nám zazpívali ruští folkaři. Altán se otřásal v základech.
Koupila jsem si stříbrný náramek. Prý funguje stejně jako ikona, chrání před nečistými úmysly zlých lidí. Tak mi to řekla prodavačka.
Dneska vůbec nemůžu usnout. Jsou tu zrovna bílé noci a moc světla.








Den 7, So
Čeká nás Petrodvorec a v noci zvedání mostů na Něvě pro proplutí velkých lodí. Jsem většinou unavená, ale těším se. Škoda, že zítra jedeme domů - líbí se mi tu. Petrohrad, ne Rusko celkově. Situace je tu dost hrozná. Nechtěla bych tu žít pořád, ale nějaký delší čas by nevadil. Takový měsíc, pro důkladné poznání města.

Nechápu, co vedlo Petra I. postavit si daču zrovna tam, kde je nejvíc komárů. A ještě jim pomáhat těma fontánama a vodotryskama. Ne, že by se mi tam nelíbilo, ale s komáry mám vždycky problém. Strašně mě poštípali, každý byl velký jako solidní pavouk sekáč. S jistou nostalgií jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá řvala, že mě štípnul malý český komár a táta s hraným zděšením řekl, že mi ta bestie vykousla kus masa. Teď to tak vypadá.

O půlnoci jsme jely na to slavné zvedání mostů. Cestou jsme si daly zastávku v ruském Mekáči. Prodavač se na mě usmíval. Všichni Rusové nejsou tolik oškliví, někteří jsou dokonce srovnatelní s Čechy.







Den 8, Ne

Odjíždíme. Trochu smutné, ale přesto už se těším domů. Moskva mě až tak neuchvátila, ale Petrohrad to vynahradil. Možná se sem ještě někdy podívám a prohlédnu si Jusupovský palác, kde byl zavražděn Rasputin. Teď to už nestihnu. Bylo to hezké, máme nějaké suvenýry a vzpomínky nám nikdo nevezme. Leda Alzheimer, ale ten je daleko. Pochytila jsem některé ruské způsoby, v kostelech jsem si dávala šátek na hlavu, a jednou jsem se porusku i venku obrátila čelem ke vchodu, třikrát jsem se uklonila a třikrát pokřižovala. Udělat tohle doma, mají mě lidi za magora. Ale tady je to normální.
Za čtvrt hodiny si naposledy vyjedeme do města a podíváme se ještě na legendární ledoborec Krasin a ještě na jeden kostel.
Naše průvodkyně Lýdie byla skvělá. Věděla toho dost a myslím, že řekla vše, co měla říct. Myslím na to, co mě čeká doma, až se vrátím. Jestlipak už je můj pokoj vymalován? A pes, jak je velkej, obluda jedna. Brzy to zjistím.

Nakonec jsme stihly dva kostely. Jeden, barokní v bílé a modré barvě, vypadal skoro jako evropský katolický. Uvnitř bylo ovšem všechno jako obvykle, ikonostas oddělující prostor, ikony za sklem, a vedle nich na zábradlí visel ručník, aby lidé mohli sklo otřít, než ho budou pusinkovat. Pozorovala jsem vysokého kostnatého popa v černé sutaně a křížem na řetízku. Nakláněl se k ikoně a velmi soustředěně se polohlasem modlil k panně Marii. Během toho se asi padesátkrát pokřižoval.
Druhý kostel vypadal jako růžový marcipánový dortík. Zrovna tam probíhal křest, tedy jsme se tam nezdržely dlouho.
Čechy nás přivítaly jako vždy nádherným počasím. Lilo jako z konve. To se mi líbí.





A na závěr Setkání s Puškinem od Jarka Nohavici, které mě po této ruské anabázi neskutečně dojalo.






Další články


Kam dál